Tiskové zprávy >> rok 2015

Tiskové zprávy z roku 2015-

Socha příběhů spojí 13 lidských osudů z USA, Irska, Ugandy i ČR

(Olomouc) 13 kamenů symbolizujících osudy lidí z různých koutů světa vloží studenti CARITAS – VOŠs Olomouc do sochy na nádvoří školy (nám. Republiky 3). Za účasti olomouckého arcibiskupa naváží na desetiletou tradici a ve čtvrtek 3. prosince v 10:00 udělají slavnostní tečku za svými dlouhodobými praxemi.

Martina Nevřalová, studentka 3. ročníku Charitativní a sociální práce, odhaluje příběh skrývající se za úsměvem Romily, kterou potkala na praxi v anglickém Cambridge: „Setkání s touto slečnou bylo pro mne hodně inspirativní. Bipolární porucha jí působí časté psychické změny, které nepřejí běžné sociální interakci. Musí se vyrovnat s tím, že její nevlastní otec a bratr spáchali sebevraždu. Nikdy nebude mít vlastní rodinu, ale přesto v sobě nachází stále novou sílu bojovat se svou nemocí a u toho ještě pomáhá lidem kolem sebe s neustálým úsměvem.“

Příběh Súdánce Ahmeda, který přicestoval na Maltu, kde svou praxi vykonávala Anna Žamberová, studentka Sociální a humanitární práce, z Libye, je příkladem příběhu migrantů, které aktuálně řeší celá Evropa. Sedmnáctiletý chlapec připlul na lodi při útěku před separatistickými skupinami. „Ahmed je dítě, které muselo předčasně dospět. Ví, že se o sebe musí postarat a že na sobě musí stále pracovat. Díky vlastní iniciativě se začal vzdělávat a půl roku od prvního kroku na Maltě už má práci jako pomocný technik na letišti,“ uvedla Anna.

Kromě Romily z Velké Británie a Ahmeda ze Súdánu (jejich celé příběhy najdete na konci TZ) najdou v Soše příběhů místo kameny nesoucí osudy lidí z Irska, USA, Ugandy, Polska, Srí Lanky i České republiky. Kromě Mons. Jana Graubnera přislíbili účast na slavnosti i PhDr. Pavel Urbášek, náměstek primátora a Mgr. Marta Lucie Cincialová, Th.D., proděkanka Cyrilometodějské teologické fakulty. Slavnost hudebně doprovodí studentky Konzervatoře Evangelické akademie.

Již 10 let přivážejí studenti CARITAS – VOŠs do Olomouce příběhy lidí, které potkávají na svých zahraničních praxích po celém světě. V podobě kamenů je vkládají do sochy výtvarníka Lubomíra Dostála. V současnosti socha čítá přes 250 kamenů nesoucích příběhy plné utrpení, bolesti, slz, ale také solidarity a naděje, které spojuje pomoc bližnímu. Příběhy vyšly již dvakrát v knižním zpracování. (Více informací o projektu: http://socha.caritas-vos.cz:8085/)

CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc vzdělává studenty v programech Charitativní a sociální práce a Sociální a humanitární práce. CARITAS – VOŠs Olomouc od roku 2000 nabízí také vysokoškolské bakalářské studium ve spolupráci s Cyrilometodějskou teologickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci. Škola je řádným členem Asociace vzdělavatelů v sociální práci, která sdružuje školy poskytující vysoce kvalitní vyšší odborné i vysokoškolské vzdělání v oboru. Více informací o vzdělávacích programech, mezinárodních projektech a aktivitách studentů lze najít na www.caritas-vos.cz.

Kontaktní osoba: Eva Bělocká, oddělení komunikace, tel: 777 713 450, mail: eva.belocka@caritas-vos.cz

Romily z Cambridge, která se nepřestává usmívat

Máte někdy dojem, že se vám nic nedaří, máte hodně starostí, že zkrátka život nemá smysl? Tak to bych vás ráda seznámila s třicetiletou Romily z Cambridge. Tato mladá dobrovolnice je stále pozitivní a s láskou, radostí a ochotou vždy připravena pomáhat lidem kolem sebe. Kromě toho jí našli dva nádory na mozku, má bipolární poruchu a nemůže mít děti. Avšak tuto druhou, méně šťastnou tvář jizvené duše, zahlédnete jen tehdy, když se zadíváte pozorněji do jejích tmavě hnědých očí.

Už první pohled na svět nebyl pro Romily veselý. Maminku postihly porodní komplikace, které malému děvčátku přisoudily do vínku dyslexii a dyspraxii. Byla ještě dítě, když se rodiče rozvedli a matka si našla nového přítele. Ten do rodiny přivedl svých sedm dětí a závislost na alkoholu. Romilyn biologický otec zase velmi často střídal partnerky. Romily tak spolu s bratrem často putovala mezi rodiči ve střídavé péči. V devíti letech začala mít zdravotní potíže s ledvinami. Nařkli ji, že za to může mentální anorexie. Až řada nepříjemných vyšetření lékařů, psychologů a dalších odborníků přinesla výsledek: vše bylo způsobeno nedostatkem hormonu, který je produkován hypofýzou. Když pak Romily diagnostikovali nádor na mozku, spustila se kolem ní vlna dohadů, kdo a co je příčinou. Ve škole ji všichni začali litovat a upřednostňovat tak moc, až ztratila užší kontakt se spolužáky a kamarády. Romily si v této době prošla mnohými změnami, nepochopením, odcizením a samotou. Dohnalo ji to až k útěku z domova. V chladných ulicích potkala mnoho lidí bez domova a jejich láska, podpora a upřímnost jí pomohly najít sílu a postavit se všemu čelem. Vrátila se domů a absolvovala léčbu a další vyšetření, při kterých jí lékaři objevili druhý nádor. Diagnóza zněla „bipolární porucha“, způsobená nedostatkem produkce hormonu v dětství.

Až se zase budete mračit na svět, vzpomeňte si na Romily. Bipolární porucha jí působí časté psychické změny, které nepřejí běžné sociální interakci. Musí se vyrovnat s tím, že její nevlastní otec a bratr spáchali sebevraždu. Nikdy nebude mít vlastní rodinu, ale přesto v sobě obdivuhodně nachází stále novou a novou sílu bojovat se svou nemocí a u toho ještě pomáhat lidem kolem sebe. Romily, která se nepřestává usmívat.

Martina NEVŘALOVÁ (listopad 2015)

Co prozradily kosti Ahmeda ze Súdánu

Kolik je Ahmedovi přesně let, museli zjistit až odběry z kostí v detenčním centru Hal Far na Maltě. Mladíci ze Súdánu vypadají starší, ale nejen to... Ahmed toho měl za sebou tolik, že byste mu sedmnáct let nehádali ani náhodu.

Na Maltě je Ahmed už rok. Utekl sem z libyjského pobřeží 20. června 2014 z důvodu stále se zhoršující bezpečnostní situace. Libye však není jeho domovem. Ahmed se narodil v osmičlenné rodině v Súdánu. Do Libye odešel na vlastní pěst, aby tu našel práci a mohl finančně pomáhat své strádající rodině. Bylo mu teprve patnáct let a aby si mohl koupit letenku do Tripolisu, musel prodat svou motorku.

Měl štěstí, skutečně tu našel práci na stavbě a mohl domů posílat pravidelně peníze. Jen díky Ahmedově pomoci mohly jeho mladší sestry navštěvovat školu a dále se vzdělávat.

Po smrti libyjského diktátora Kaddáfího se ale začala situace v zemi vyostřovat a v roce 2014 začaly samozvané separatistické skupiny útočit na veřejnost. Pro Ahmeda a mnoho dalších tady přestalo být bezpečně.

Za převoz do Evropy zaplatil Ahmed dva tisíce Euro, tak jako dalších 48 lidí, kteří spolu s ním nastoupili na uprchlickou loď. Nikdo z nich však netušil, do jaké země Evropy loď směřuje, snad ani samotný kapitán lodi. I proto jim cesta z libyjského pobřeží na břehy Malty trvala místo 24 hodin dvojnásobný čas. Zachránili se jen díky vysílačce, kterou před odplutím dostali na palubu. Ze středozemních vod je vylovily maltské vojenské lodě.

Ihned po připlutí byl Ahmed spolu s dalšími muži umístěn do detenčního centra Hal Far. Druhý den mu provedli odběry z kosti a na základě testů zjistili jeho skutečný věk. Ahmedovi bylo teprve sedmnáct let a z detenčního zařízení byl proto přemístěn do zařízení pro děti mladší osmnácti let Dar is Sliem v Hamrunu.

Ano, Ahmed byl tedy ještě dítě... Ale dítě, které muselo předčasně dospět, aby mělo ve zlém světě kolem něj naději přežít. I proto Ahmed ví, že se o sebe musí postarat a že na sobě musí stále pracovat. Díky vlastní iniciativě se začal vzdělávat a půl roku od prvního kroku na Maltě už má práci. Zatím pracuje jako pomocný technik na zdejším mezinárodním letišti. Letišti, ze kterého možná bude časem moci svobodně létat po lepším světě, než ze kterého musel uprchnout.

Anna ŽAMBEROVÁ (září 2015)

Socha příběhů propojí osudy lidí z Barmy, Mexika, Gruzie i Slovenska

(Olomouc) 15 nových jmen obohatí Sochů příběhů na nádvoří CARITAS – Vyšší odborné školy sociální Olomouc v pátek 5. června 2015 v 10:00. Studenti do ní vloží kameny symbolizující lidské osudy, se kterými se setkali při svých zahraničních praxích. Slavnosti se zúčastní i olomoucký arcibiskup Mons. Jan Graubner.

Lal je původem z Barmy. Studentka druhého ročníku vzdělávacího programu Sociální a humanitární práce Eliška Šertlerová se s ní ovšem setkala v Indii během své tříměsíční praxe. Právě tam totiž drobná barmánka uprchla před složitou politickou situací ve své rodné zemi. Jejího manžela doma stále hledají vojáci. Lika má pouhých deset let. Její tělo i život poznamenala válka v Jižní Osetii a její rodina žije v drsných podmínkách. Anna Sokolová, spolužačka Elišky, ji potkala v gruzínské organizaci pomáhající dětem z chudých rodin. I přes nelehké zkušenosti, má Lika sny a zájmy dítěte. (Celý příběh Lal a Liky najdete na konci této TZ.)

Přestože jsou Barma a Gruzie vzdálené tisíce kilometrů, osudy Lal a Liky se symbolicky spojí. Eliška i Anna vloží kameny nesoucí jejich jméno do Sochy příběhů na nádvoří CARITAS – VOŠs Olomouc. Během 15. slavnosti přibude v soše, která je dílem výtvarníka Lubomíra Dostála, 15 kamenů, které studenti přivezli kromě Indie a Gruzie i z Makedonie, Moldávie, Srbska, Slovenska, Španělska, Srí Lanky, Mexika, či Mayotte. V těchto zemích trávili 3 měsíce na povinné zahraniční praxi. „Právě setkání s lidmi a jejich osudy je pro studenty na praxích důležitým momentem, který je obohatí lidsky,“ řekl Martin Bednář, ředitel CARITAS – VOŠs Olomouc.

Slavnostního vkládání se zúčastní i vzácní hosté. Účast potvrdili Mons. Jan Graubner, olomoucký arcibiskup, či Ladislav Šnevajs, náměstek primátora statutárního města Olomouc. Hudebně slavnost doprovodí studenti Konzervatoře Evangelické akademie.

Socha příběhů stojí na nádvoří CARITAS – VOŠs Olomouc od roku 2006. V otvorech dřevěných sloupů sochy jsou umístěny kameny symbolizující osudy lidí, se kterými se studenti setkali během svých odborných praxí. Příběhy plné utrpení, bolesti, slz, ale také solidarity a naděje, které spojuje pomoc bližnímu, vyšly již dvakrát v knižním zpracování. (Více informací o projektu: http://socha.caritas-vos.cz)

Lal a její cesta z Barmy do Indie

Rok 2012, malá horská vesnička v Barmě v oblasti zvané Chin State. S manželem Peterem, dvěma dětmi a dalšími příbuznými tu žije také Lal. Politická situace v oblasti, kontrolované policejními jednotkami, je nestabilní, bezpečnost téměř žádná, korupce vysoká a budoucnost nejistá. Denně odsud proudí desítky až stovky vystrašených lidí, kteří doufají pro sebe a své rodiny v lepší budoucnost za hranicemi země. Toužebně si přeje odejít i Lal, ale zmítají jí obavy a strach.

Kdo jí zajistí bezpečnou cestu? A kdo jí dá jistotu, že to za hranicemi bude lepší? Jako starší dcera má také zodpovědnost za své mladší sourozence a staré rodiče. Jak by je tu mohla nechat? Všichni ale odejít nemohou. Tak snadné to není.

Nejstarší dcerce Ngun jsou teprve dva roky a malé Sui Tin teprve pár týdnů. Odchod musí počkat. Zatnout zuby, jen co děti povyrostou, odejdou také. Jednoho večera se však sled událostí nečekaně mění. Mladší sestra Lal se vrací domů, oči zmáčené slzami. Velitel ozbrojených jednotek si ji vyhlédl jako svůj další cíl pro ukrácení dlouhé chvíle. Není první ani poslední dívkou s tímto osudem. Na rozdíl od mnoha jiných se jí ale podařilo uniknout díky pomoci manžela Lal Petera.

Rodina ví, že pro ni není ve vesnici bezpečno, po Peterovi již pátrají vojáci. Lal rychle balí věci své rodině, dětem, sestře. Sestra se však Lal vytrhává a odmítá odejít. Chce zůstat se starými rodiči, postarat se o ně. Čas utíká...

Píše se rok 2015. Sedím s Lal, Peterem a dětmi v maličké, ale útulné místnosti nedaleko centra v indickém Dilli. Rodina se rozrostla o malého Abrahama. Peter před chvílí přivedl Ngun a Sui Tin ze školy, kterou mohou bezplatně navštěvovat díky podpoře neziskových organizací. My jsme s Lal přišly z centra Jesuit Refugee Service, kde již půl roku každý den dochází do kurzu šití, počítačových dovedností a lekcí anglického jazyka. Už jen dva týdny, na konci kurzu dostane šicí stroj a bude moci pracovat doma.

Lal je v kontaktu s rodiči i sourozenci v Barmě. Snaží se je finančně podporovat, přestože její pětičlenná rodina žije pouze z jednoho platu. Po Peterovi doma stále pátrají vojáci. Lal s rodinou není v Indii bohatší, nemá větší byt a nevlastní téměř nic, žije však na bezpečném místě a mezi ostatními uprchlíky našla novou rodinu. Rodinu, kterou nespojuje rodokmen, ale stejná vize. Nežít minulostí, ale snahou pracovat na budoucnosti.

Eliška ŠERTLEROVÁ (květen 2015)

Lika - dívenka s tečkami po celém těle

Obličej i kůže celého těla desetileté Liky z gruzínského města Gori je pokryt malými tečkami. Mýlil by se ale ten, kdo by je považoval za roztomilé pihy veselého a bojovného děvčátka. Na tělo tříleté Liky je v roce 2008 vepsal válečný oheň.

Lika si dodnes pamatuje na bombardování ruských letadel, které během války o Jižní Osetii útočily i na civilní objekty. Oheň už byl tak blízko, že Lika cítila pach své spálené kůže. Jejich dům zcela pohltily plameny, strýc Liky v nich našel smrt. Oheň se zvěčnil nejen na její dětské pokožce, ale i na oku Liky, která od té doby špatně vidí.

Lika ví dobře, co je to válka, bída, hlad a závislost. Žije s matkou alkoholičkou a bratrem v jedné malinkaté místnosti bez elektřiny. Matka i bratr už byli ve vězení za krádeže. Nikdo z rodiny nemá práci. Otec Liky, který měl také zkušenost s kriminálem, před dvěma lety zemřel.

Lika má štěstí, že v blízkosti jejího domova se nachází centrum, které se snaží pomáhat dětem ve špatné životní situaci. Dostane tu najíst, dobrovolníci či učitelé jí pomáhají s úkoly, setkává se zde s ostatními dětmi, hraje si, učí se rukodělným pracím. A především se tady snaží dospívat a žít bez starostí dospělých.

Lika už toho zažila hodně, ale přesto má zájmy a sny dítěte. Má ráda moderní tance, zpěv, sport, svůj národní jazyk, s oblibou si smlsne na fazolích. Chtěla by se stát doktorkou, aby mohla v budoucnu pomáhat druhým. Třeba malým dětem, do jejichž života tak krutě zasáhla válka.

Anna Sokolová (březen 2015)