CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Na první pohled by vás nikdy nenapadlo, jaký osud si nese téměř devadesátiletá paní, kterou můžete spatřit, jak se s pomocí chodítka či hole prochází po chodbách Domova pro seniory v zámku v malebné vesnici Myslibořice na Třebíčsku. Paní Božena se narodila několik let po vzniku Československé republiky. Než ale před devíti lety natrvalo zakotvila ve zdejším domě pro seniory, prošla celými dějinami našeho státu se vším, co to obnášelo.

Paní Božena pochází z Brna. Maminka se k ní nikdy příliš nehlásila, a tak ji vychovávala až do dvanácti let babička. Pak se už musela postavit na vlastní nohy, najít si bydlení i práci. Jenže přišla válka a okupace. Němci paní Boženu křivě obvinili a odvlekli do vazební věznice v Brně. Čtyři dny byla surově bita důtkami, vyšetřovatelé ji polámali pánevní kosti a poškodili páteř. Přežila, ale za cenu trvalého poškození zdraví. A to ještě paní Boženu čekaly nucené práce v Německu. Traumata z mučení při vyslýchání se ještě zhoršila šíleným strachem z bombardování, které zažívala v osvobozovaném Berlíně.

Válka skončila, ale paní Božena se už k normálnímu životu nevrátila. V sedmadvaceti letech musela odejít do invalidního důchodu, k jejím celoživotním bolestivým problémům s trojklanným nervem se přidaly potíže, způsobené bitím při vyšetřování, ale také stále se vracející trauma z prožitého příkoří. Paní Božena musela prodělat dvaadvacet operací, od začátku sedmdesátých let pobývala v různých domovech a ústavech a pokud mohla, příležitostně si vydělávala peníze různou výpomocí. Trýznivé vzpomínky na těžké časy v Berlíně se ale stále vracely v těžkých traumatech. Když Československo v roce 1968 zažívalo krátké chvíle znovunabyté svobody, paní Boženu sžíral v jejím bytě nepředstavitelný strach z toho, že ji přepadnou a vykradou propuštění vězni…

Trápení s trojklanným nervem paní Boženě způsobuje nepřetržité bolesti hlavy, před časem prodělala mrtvičku. Přesto se usilovně snaží být co nejvíce samostatná – proto se každý den prochází po zámeckých chodbách, místo odpoledního odpočinku ráda usedne k zajímavé knize, kterou jí doporučí knihovnice, pozoruje vše kolem sebe a přemýšlí…

A já zase přemýšlím o tom, co paní Božence pomohlo její těžký osud unést. Ale pak se potkáváme na evangelické bohoslužbě, které jsou tady v domově slouženy každý den. Paní Boženka je od svých sedmnácti let věřící, velkou oporou a pomocí ve všech životních překážkách a těžkostech.jí byla její víra. Na bohoslužbách vždy ráda zpívala, ale už nemůže, protože má poškozené hlasivky. A tak dělá to, co jí zbývalo po celý život. Naslouchá zpěvu druhých a sama zpívá alespoň tak, jak to jde.