CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Individuální přístup ke studentům

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Zahraniční praxe ve více než 40 zemích 4 světadílů

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro kulturní a vzdělávací aktivity

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Netradiční výukové metody

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Socha příběhů - místo setkávání osudů klientů sociální práce

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro osobnostní růst

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Pan Bajkor, vzorný tatínek ze slovenské osady Lipany

V romské osadě Lipany na Slovensku, mezi hemžícími se dětmi, z kterých mnohé své první krůčky zkoušely na betonu před malými a přeplněnými byty, vynikalo malé tmavooké děvčátko. Od všech ostatních ji odlišovala podstatná skutečnost – zatímco jiné děti se musely s nástrahami špíny, bláta a strouhy s vodou vypořádat samy, ji vedla pevná laskavá ruka, která ji opatrně prováděla a učila manévrovat přes překážky. Ruka jejího tatínka Bajkora.

Pan Bajkor se narodil v Čechách. Rodiče ho ale již jako malého odložili do dětského domova - pravděpodobně kvůli nezvládání jeho handicapu, jehož důsledkem je také ochrnutá pravá ruka. Dětství prožil ve Vyškově na Moravě a potom v Michalovcích. V dětském domov se všemi vycházel dobře, rád vzpomíná, jak pomáhal sestřičkám s péčí o ostatní a také s organizováním rozličných akcí. Jednou z nich byl i výlet do Bardějova, kde se seznámil s Marcelou, která také vyrůstala v dětském domově. Zamilovaný pár se na vlastní nohy začal stavět u Marceliných příbuzných, kteří bydleli právě v osadě v Lipanech.

Rodina pana Bajkora má už šest dětí. Podmínky, v kterých teď žijí, jsou ale velmi těžké. Osada je malá, přeplněná a ne vždy bezpečná. Finanční situace Bajkorovu rodinu odstrkuje na okraj bídy, žijí jen z jeho invalidního důchodu. Matka se stará o nejmladší Marcelku, jedno z dětí má navíc mentální handicap.

Přesto se pan Bajkor nevzdává a snaží se starat o chod rodiny. V osadě je běžné se o děti příliš nestarat, často vyrůstají bez výchovy a dostatečné péče. Otec je v mnoha rodinách jen tím, kdo pije a je agresivní, vyvolává strach. Školní docházku podporuje často jen z hrozby sankce omezení dávek. „Rád si s dětmi hraji a hlídám je. Připravujeme je do školy. Chtěli bychom, aby měly dobré vzdělání,“ říká v protikladu k této smutné realitě pan Bajkor, který svou sílu čerpá také z víry v Boha. Jeho slova potvrzují usměvavé dcerky, které se češou do školy a školky, kde patří mezi nejlepší… A vzápětí po jejich odchodu se do místnosti nahrnou malé děti ze sousedství, které si za panem Bajkorem chodí hrát.

„Žít v osadě je hodně těžké, nikdo nám přímo neubližuje, ale jsou tu i zlí lidé a ti, kteří se vůbec o děti nestarají. Mám tu však i tři kamarády, jsou to jejich děti,“ směje se pan Bajkor. Když se ptáme, zda by z osady chtěl odejít, zvážní: „Odešel bych, kdyby si to žena přála.“ V Marcele ale zůstává strach z vzpomínek z dětství, kdy její babička bydlící ve městě, mimo osadu, byla terčem protiromských útoků.

Západním světem zmítá krize otcovství. Pan Bajkor mi ale stále zůstane příkladem muže, který dokáže být dobrým tatínkem svým dětem, i když vyrůstají v tak těžkých podmínkách.


Ludmila Vacková
květen 2010