CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

„Když u nás začala v roce 1942 válka, bylo mi pouhých osm let...“ Anna Antonovna sedí ve svém domku na okraji Kahulu, nevelkého městečka v Moldavsku, a vzpomíná. Dům si postavili s manželem vlastníma rukama. Teď v něm už žije dvacet let sama. Anna je vdova. Úraz, který ji jako malé děvče kdysi připravil o prst na noze, ji paradoxně za války zachránil před deportací do Německa. Ale válka, která citelně zasáhla do života Anny, byla přece krutosti a paradoxů plná...

„Pamatuju si, jak jsme se jednou schovávali s dalšími lidmi z vesnice před vojáky, kteří tudy procházeli. Krčili jsme se v takovém podzemním tunelu a ani nedutali. A najednou jsme si všimli, že mají na sobě moldavskou uniformu. Tak se nám ulevilo, že jsme až radostí vykřikli.“ Anna se na chvíli odmlčí a pak pokračuje: „Jeden voják na nás namířil pistolí a povídá: ´Okamžitě odsud vypadněte, nebo vás všechny rozstřílím!´ ´Ale vždyť my jsme vaši,´ křičíme na něj. ´To mně je jedno, já vás i tak zabiju,´ volá na nás ten pološílený voják a začíná střílet.“ A Anna vzpomíná, jak se jim jen tak tak podařilo ve svistu kulek utéct před palbou vojáka jejich vlastní země...

Vyprávíme si s Annou, přikusujeme koláčky a popíjíme vodu, protože na ulici se už probouzí pravé moldavské jaro a na čaj je moc horko. „Já jsem vlastně měla štěstí v neštěstí,“ líčí Anna svůj úraz. „Když jsem byla malá, dennodenně jsem pásla krávy. A jednou mi na nohu našlápla jedna z nich tak silně, že jsem se několik dnů nemohla ani pohnout. Nakonec mi museli amputovat prst na noze a tak jsem se znovu učila chodit. Když k nám přišli Němci, vybírali si ty nejlepší a nejsilnější děti, které potom posílali do Německa na práci. Já jsem díky svému chybějícímu prstu mohla zůstat v naši zemičce. Chvála Bohu!“

Anna má dceru, ale ta pracuje až v Kišiněvě. „To víte, že mě to vždycky moc potěší, když za mnou Katja přijede,“ usmívá se Anna, „ale nechci, aby se sem plahočila. Vždyť je to tak daleko a stojí to tolik peněz!“ A tak si Anna našla jiný způsob, jak být ve společnosti lidí. Snaží se pronajmout pokoj studentkám místní univerzity. „Dneska tady byly další dvě holky, ale stěžovaly si, že je to moc daleko centra. Já tomu nerozumím. Vždyť je tady tak krásně! V létě, když všechno rozkvete, si můžete utrhnout jablko, hrušku nebo víno. Dát si květinu do vlasů, nadýchat se čerstvého vzduchu a pokochat se tou krásou kolem. Ale dneska už je to pasé.“ A Anna se lehce zasměje, jako by se vrátila v čase. Její oči opět jiskří jako oči malého děvčete, kterým se zase na chvíli stala alespoň ve vzpomínkách.