CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Sedím na židli u malého stolku v domku bývalé hornické osady Rudnik v Srbsku a poslouchám smutné vyprávění staré paní. Vyprávění o nadějném životě jejího syna Sladjana, který byl bez varování přerušen tragickým neštěstím. Slova se vznášejí v místnosti, ale najednou je zaplaší lomoz z koupelny. To přijíždí na svém invalidním vozíku sám Sladjan.

Na sobě vytahané pyžamo, na tváří široký úsměv. Jeho oči mě dlouze a pátravě pozorují, ale poté mi podává ruku. Vytahuje cigarety, nabízí i mně a sám si pak zapaluje. A začínáme si vyprávět. Skáčeme od tématu k tématu a jeho zdvořilý odstup postupně taje, až před námi nakonec vyvstává celý jeho životní příběh.

Sladjan je čtyřicetiletý muž, cikán na invalidním vozíku. Bývalá hornická osada Rudnik mu kdysi dala práci, pak si ale krutě vzala zpět vše, čím ho kdysi obdarovala. A nejen to – bere si dále a dále a nikdy to nehodlá vrátit.... Sladjan už tuší, že to bude napořád.

Před několika lety na Sladjana v dole padl trám a zlomil mu obě nohy. Následkem úrazu se u něj rozvinula roztroušená skleróza. Od nemocného invalidního muže se odvrátila i žena, která se i se Sladjanovou dcerou odstěhovala k novému příteli do domu hned naproti. Sladjan náhle zůstal osamocen se svým zraněním, se svou nemocí a se starou matkou, která se stěží zvládne o sebe postarat sama.

Když ale Sladjan vypráví o časech před nehodou, v jeho pohledné tváři se náhle zřetelněji odráží vnitřní charisma a jeho oči pronikavě svítí jako dvě střely nabité tajemstvím. Nikdo mi nevymluví, že tento pán něco věděl o ženách. Na prsteníčku mu trůní veliký zlatý prsten ve tvaru srdce. Když se ho ptám, zda to není památka na nějakou ženu, jen potutelně odpovídá, že je to vzpomínka na toulky západní Evropou. A pak už se jen usmívá a o tom, co na svých toulkách dělal, vyprávět nechce. Asi od všeho trochu.

Sladjan je tak jako snad každý cikán muzikant, měl kapelu, ve které hrál na bicí a se kterou objížděl kluby v okolí. Ukazuje mi svou sbírku CD, podle všeho si libuje v hard-rockové hudbě. „V tom se ale s matkou moc neshodneme,“ směje se, „takže si ji můžu pouštět jen tehdy, když není doma, což zase není tak často.“

Na stole ve Sladjanově pokoji stojí počítač. Sladjan ho ale nepoužívá, koupil ho kvůli své dcerce, která za tátou občas zaskočí, ale jinak žije v domě naproti. Sladjan vlastně může kdykoli, když vyjede na svém vozíku na zápraží, sledovat, jak mohl vypadat jeho vlastní spokojený život, pokud by ho nepotkal úraz...

Sladjan byl bubeník, byl zvyklý udávat rytmus své kapele i celému svému životu. Jeho umění i naděje ale zůstaly pochovány osm set metrů pod zemí. Teď už sotva udrží v rukou paličky.