CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Milad je přibližně čtyřicetiletý muž z Afghánistánu, narodil se jako Sunit. Je ztělesněním skromnosti a vděku. Jeho život je příběhem velké lásky, které nepřálo okolí, je příběhem neustálého utíkání. A je také příběhem vraždy jeho nejstaršího syna...

Milad se se svou budoucí ženou potkal na vysoké škole. Zamilovali se do sebe a jejich lásku nemohlo rozdělit ani to, že byla šíitská muslimka. Svatbu Sunita s šíitskou muslimkou však nikdy nestrávilo jejich okolí. Tradičně netolerantní společnost jim dávala na každém kroku najevo, že jejich soužití není správné. Neustále pohrdání, netolerance a útisk je nakonec z jejich vlastní země vyštvaly.

„Už se to opravdu nedalo snášet,“ povzdechne si Milad a vypráví, jak odešli do Pákistánu, kde žili dlouhých čtrnáct let a kde se jim narodili tři chlapci a jedna holčička. Ale pak se rozhodli, že se vrátí do své vlasti, do Afghánistánu.

Nebyli tu ani týden a stala se nejstrašnější událost v jejich životě. Jejich nejstaršího syna zastřelili, bylo mu teprve čtrnáct let. Milad se odmlčí... Jeho žena tragickou synovu smrt neunesla a vážně onemocněla. Miladovi nezbylo nic jiného, než prodat dům a opět se dát na útěk.

Za peníze za dům se dostali do Iránu a odtamtud do Turecka. Přes Turecko šli pěšky přes hory, překročili řeku a dorazili do Řecka. Jejich nejmladší syn musel celou pouť absolvovat se zlomenou ruku. Na pláži poprosili řidiče autobusu, aby je odvezl do nějakého města, ale ten, když viděl, že nemají doklady, zavolal cizineckou policii.

Několik měsíců žila celá rodina v jednom pokoji bez kuchyně a s jednou otřesnou toaletou, to vše za nájem 300 Euro za měsíc. Peníze se Milad snažil tak jako spousta imigrantů vydělat prodejem drobných předmětů na trzích nebo náhodnými pracemi. Ve zdejší Charitě za pár plechovek mléka a mýdla navíc pomáhal tlumočit z perštiny do angličtiny. Rodina dostala pouze měsíční povolení k pobytu v Řecku, to vypršelo počátkem letošního února. Kam ale měli jít? A tak se z nich stali nelegální přistěhovalci, bez dokladů, bez povolení k pobytu, bez práce a peněz. Děti nemohly chodit do školy, Miladova krásná, ale neskutečně utrápená a nemocná žena neměla nárok na zdravotní péči.

A pak se náhle Milad na pracovišti Charity, kde jsem si s ním pravidelně povídala, přestal objevovat. Měsíc a půl po něm nebylo vidu ani slechu. Až najednou jsem v mailové poště objevila vzkaz.... Milad píše, jak se se svou rodinou opět vypravil na cestu za lepší budoucností. Utekli z Řecka do Německa, které pro ně bylo vždy vytouženou zemí. A jejich sen se jim podařilo splnit.