CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

V internátním domově pro sirotky v ukrajinském Charkově všude poletují děti, švitoří mezi sebou a nás, české praktikanty, berou už jako cosi zcela všedního. Připadají mi stejné jako děti u nás, ale přesto zároveň svým životním osudem a údělem tak jiné... A za všechny mi ve vzpomínce vyvstává jeden človíček s širokým úsměvem, Radion, můj průvodce, pomocník i rádce.

Radionovi je dvanáct let, chová se ale dospěleji než jeho vrstevníci, dokonce se někdy jeví dospělejší více, než skuteční dospělí. Není se co divit. Jeho příběh je stejný jako příběhy mnoha dalších předčasně dospělých dětí z charkovského Internátu Caritas, který Radionovi už dva roky nahrazuje domov.

Svého otce nezná a vlastně ho ani nikdy neviděl. Jeho maminka zapadá do velkého procenta alkoholiků na Ukrajině a o Radiona prakticky nejeví zájem. Radion má ještě tři bratry, nevídá se ale ani s nimi. Doma je pro něj byt u jeho tety, která ho na některé víkendy z internátu odvádí; tam je Radionovi opravdu dobře. A také je mu dobře s kamarádem Sergejem, ten ale bude od června přeložen do jiného dětského domova. A tak přibude na duši dobrosrdečného Radiona další šrám.

Velký šrám ale „zdobí“ i Radionův hrudník. V devíti letech byl na první operaci se srdíčkem, od té doby si musí každý rok pár dní poležet v nemocnici na pozorování, které ho bude doprovázet až do konce jeho života. Ale ani doživotní návštěvy nemocnice a tato několikacentimetrová jizva neubírají nic z jeho osobitého elánu a odhodlání svůj život posunout dobrým směrem a pracovat v budoucnu ve vysněném oboru. Radion má totiž velký sen. Chce se stát paleontologem.

Snad se mu jeho sen splní, snad jeho duše i srdce naleznou sílu a odhodlání k zotavení. A snad pak nebude postrádat svůj deníček plný živočichů z pravěku, který mi s velkou láskou věnoval před dalším nástupem do nemocnice.