CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

„Ne, ne, nechejte to, já to uklidím sama,“ odhání nás tetka Danica, když jí chceme pomoci poklidit ze stolu. Pohybuje se ve svém kolečkovém křesle s takovou jistotou a elánem, že rezignovaně ustoupíme a necháme si nabídnout čaj a výborné koláčky, které sama upekla. Je usměvavá, klidná, zajímá se co je nového a vůbec nevypadá na člověka, který si prošel obdobím těžkých depresí a stíhá ho jedna životní katastrofa za druhou.

Pro sedmašedesátiletou paní Danicu vše začalo za války v roce 1991, kdy se jí z obrovského strachu o syna zvýšila hladina cukru v krvi a stala se diabetičkou. V roce 2006 prodělala malý infarkt, zaviněný špatným krevním oběhem. Podstoupila proto operaci, ale k velké smůle se jí vytvořila gangréna. Verdikt lékařů byl jasný – amputace dolní končetiny. Pak už šlo vše ráz na ráz, a ona se tak ani neměla kdy vyrovnat se skutečností, že po zbytek života zůstane upoutaná na invalidním vozíku. Byl to pro ni obrovský šok. Stáhla se do sebe, přestala jíst a komunikovat s okolím. Trvalo to dlouhých šest měsíců, ale nakonec jen díky péčí a podpoře manžela a dcery a právě kvůli nim sebrala všechny síly, začala rehabilitovat a v rámci možností normálně fungovat. Vyrovnala se se svým postižením, naučila se postarat o sebe i o domácnost, vrátila se jí chuť do života.

Bohužel osud se rozhodl zasadit jí další ránu. Na jaře 2009 jí zemřel manžel a ona tak zůstala na všechno sama. Lidé v jejím okolí se jí snaží co nejvíce pomoci a ona jim vše oplácí optimismem, úsměvem a obrovskou energií. Ví, že musí bojovat a nevzdávat se, protože tak by si to její rodina přála.