CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Příběh Hireni není vlastně v místě, kde se odehrává, ničím zvláštní. Nikoho by ani nenapadlo pozastavovat se nad ním – vše je přeci tak, jak to má být, nebo přinejmenším to je prostě tak, jak to je a na tom se nic nezmění.

Potkaly jsme se v Honavre – městečku ve státu Karnátaka na západním pobřeží jižní Indie. I přes její velmi jednoduchou angličtinu jsem si s ní popovídala lépe než s jinými lidmi, které jsem dosud potkala a kteří hovořili plynně.

Když se řekne devatenáctiletá dívka, většina z nás si představí někoho, kdo se bude od Hireni diametrálně lišit – veselou, rozvernou dívku, zasněnou a ještě trochu dětsky sobeckou, tak, jak to v tomhle věku bývá. Ona z těchto charakteristik nesplňuje ani jedinou. Usmívá se často, ale jen jako odpověď na úsměv pro ni určený, její krásný zářivě bílý úsměv se jen tak sám od sebe neobjeví. A i když se směje, v jejích očích zůstává stále prostor, který radost nezasáhne a nerozzáří. Možná to jsou vzpomínky na JEJÍ Urísu, jak pokaždé, když o tomto vzdáleném koutu Indie mluví, nezapomene zdůraznit.

Cesta z rodného státu sem jí trvala tři dny, dva strávila ve vlaku a další cestováním autobusem. Našich 11 hodin z dálek středu Evropy proti tomu působilo trochu směšně. Do Honavre se dostala způsobem v životě snad nejběžnějším - náhodou. Nejprve jí její bratranec sehnal práci v 200 kilometrů vzdáleném Mangalore. „Nebyla jsem zvyklá pracovat v kuchyni,“ řekla mi jen tak, když mi vysvětlovala, od čeho má jizvy po vnitřní straně obou paží, „a tak mě občas popálil olej..“ Sestřenice se pokusila sehnat jí jinou práci, tak se Hireni ocitla zde, v centru, kde se stará o děti, které z nejrůznějších důvodů nemohou být doma – některé nemají rodiče, jiné ano, ale ti je nechtějí, nebo je chtějí, ale nemohou se o ně starat... Příběhů je tu tolik, kolik je dětí.

Možná si představíte, že Hireni je dívka bez vzdělání, která pracuje od útlého dětství, ale není to tak – dokončila 12 tříd, což odpovídá naší střední škole, jenže namísto dalšího vzdělávání si hned po škole musela hledat zaměstnání. Důvod? Její mladší bratr studuje, a tak mu posílá svůj výdělek, aby si mohl zaplatit školu. Její matka je již stará, ale i přes svůj věk a nepříliš pevné zdraví stále příležitostně pracuje, snaží se tak vynahradit chybějící příjem po svém již mnoho let zesnulém manželovi.

Hireni má ještě dvě sestry a bratra. Sňatky byly domluvené, dívky měly věk na vdávání a tak se jednoho dne u nich na návštěvě objevili rodiče mladíků, kteří se zdáli být vhodnými ženichy. Příbuzenstvo je nejprve muselo prověřit, zda se jedná o skutečně nejlepší volbu, a pak se mohla slavit svatba. Jenže v případě jedné sestry asi prověrka neproběhla příliš důsledně – manžel je alkoholik a celý svůj plat propije, a tak sestře a jejím třem dětem peníze na přilepšenou posílá Hireni.

Když jsem se jí ptala, co by chtěla dělat, co by si přála v budoucnu, jen pokrčila rameny. Ani by jí nenapadlo něco si přát pro sebe. Když jsem se ptala, jestli se chce vrátit do své rodné Urísy, povzdechla si a odpověděla mi anglickou větou naplněnou pasivní smířeností, kterou jsem od ní slyšela téměř neustále – „what to do...“ Touží se vrátit domů, dokonce moc, ale sehnat tam práci je obtížné a když už má člověk to štěstí, je ve srovnání s prací v Karnátace, hůře placená. A tak místo toho, aby byla s maminkou a bratrem, po nichž se jí tolik stýská, vydělává peníze, ze kterých nebude mít vůbec nic, ve státě, jehož jazyku stále nerozumí.

Když jsme se loučily, Hireni mě prosila, abych se za ni modlila. Budu. Budu se modlit a prosit, aby našla uvnitř sebe sílu vymanit se z pocitu, že se na její situaci nedá nic změnit a aby našla odvahu chtít něco od života i pro sebe.