CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Individuální přístup ke studentům

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Zahraniční praxe ve více než 40 zemích 4 světadílů

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro kulturní a vzdělávací aktivity

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Netradiční výukové metody

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Socha příběhů - místo setkávání osudů klientů sociální práce

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro osobnostní růst

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Abdukadir - akční hrdina proti své vůli

Abdukadira jsem potkala v jedné ze tří maltských detencí, místu podobném vězení, které je nedobrovolným domovem všech migrantů, přicházejících na území Malty bez dokumentů. Jeho cesta za evropským štěstím vypadá jako výplod přehnané fantazie scénáristy akčních filmů – nechybí zde vydírání, útěk před smrtí v plamenech, tajné přechody hranic, skrývání před policií, falešné dokumenty, moře úplatků…

Šestadvaceletý Abdukadir byl v rodném Somálsku učitelem, na základní škole vyučoval svou milovanou matematiku. V červnu roku 2006 přišli do jeho domu vojáci, kteří jej beze slova vysvětlení odvedli do vězení. Postavili ho před jednoduchou volbu: buď se stane vojákem, nebo ho zabijí. Abdukadir zvolil život. V září ovládly vesnici nepokoje, takže se všichni přestěhovali do vedlejšího regionu. Zpět se vrátili po předlouhém roce, Abdukadir si našel znovu práci ve škole a život se pomalu navracel do starých kolejí.

Ale pak přišel červen roku 2008. Ozbrojenci znovu vtrhli do Abdukadirova domu a vyhrožovali mu smrtí, tentokrát proto, že není muslim, ale tajný křesťan. O týden později tu vypukly nepokoje a všichni obyvatelé byli nuceni skrýt se ve vedlejší vesnici. V noci byli sužováni zimou, proto se Abdukadir rozhodl společně se svým otcem se vrátit a vzít z domu přikrývky. Toto rozhodnutí jim bylo osudné. Před jejich domem totiž hlídali ozbrojení muži, kteří na ně bez varování začali střílet. Jako zázrakem vyvázl Abdukadir i jeho otec bez jediného škrábnutí. Úkryt našli v domě, ale ozbrojenci je obklíčili. Najednou všechno kolem Abdukadira hořelo, slyšel křik svého otce a viděl své tělo v plamenech. Z posledních sil se jim podařilo dostat z trosek domu a válením po zemi uhasit svá hořící těla.

Těžké popáleniny potřebovaly nutně ošetřit, avšak v okolí nefungovala žádná nemocnice. Tentokrát už ale štěstí stálo při nich, protože se jich ujali ugandští peace-keepers. I jejich pomoc ale byla omezená – po dvou týdnech je propustili s tím, že „víc už pro ně udělat nemohou.“ Abdukadit byl ještě mladý, ale jeho otec na následky popálenin za dva měsíce zemřel. Stalo se to 11. srpna 2008 – a Abdukadir si toto datum bude nadosmrti pamatovat. Tehdy se totiž rozhodl odejít hledat svět, kterému nevládne násilí, svět, v němž najde mír a svobodu…

24. listopadu se tedy vydal na svou dlouhou a nebezpečnou pouť za štěstím. Putování začal v Etiopii – na hranicích jej převaděčka za 50 dolarů bezpečně dostala až do hlavního města Addis Abeba. Tam potkal muže ze Somálska, se kterým se vydal dále. Za dalších 250 dolarů úplatku pro převaděče strávili s dalšími uprchlíky v úkrytu pod plachtou vozu dva dny na cestě do Súdánu. Cíl cesty se však pro mnohé z nich změnil v noční můru – zadržela je policie a vrátila zpět do Somálska. Abukadirovi se však jako jedinému podařilo uprchnout. Sám pak pokračoval autobusem k hranicím Matama. Objevila se ale další problém – za úplatky už vydal všechny své peníze. Abukadir musel jednat velmi rychle, pravděpodobnost odhalení rostla každou hodinu. Spásou se mu stal kostel, kam se uchýlil a kde mu kněz umožnil kontaktovat rodinu a také mu poskytl svůj bankovní účet, kam mu mohli příbuzní poslat peníze potřebné pro další cestu.

Po dvou dnech a dvou nocích pěšího putování a s pomocí laskavého farmáře se objevil v blízkosti vytoužených súdánských hranic. Štěstěna se ale od Abdukadira na čas odvrátila, když neznalý terénu vběhl přímo do policejní stanice. Skryl se do blízkého křoví, ale vojáci uprchlíka vytušili a na kapitánův rozkaz vše zapálili. Už podruhé se Abdukadir ocitl v plamenech, zažehnutých úmyslně proto, aby ho zahubily… „Oheň bude asi mým osudem, před kterým neuteču,“ prohnalo se mu hlavou… Naštěstí vojáci byli uspokojeni samotným žhářstvím a dále po něm nepátrali.

Za dalších 350 dolarů se Abdukadir dostal do hlavního města Súdánu Chartúm. Ovšem balancování na hranici života a smrti pokračovalo – s převaděčem se vydává na čtrnáctidenní cestu pouští. Ve stařičké Toyotě je spolu s ním namačkáno dalších třicet uprchlíků. Strastiplnou cestu o hladu a nesnesitelné žízni tři z nich nepřežili. Zastavit nebyl čas, takže mrtví byli zanecháni na poušti bez pohřbu.

Na Nový rok 2009 se Abdukadir konečně objevil v Libyi. S padělanými dokumenty se dostal do Tripolisu a 7. ledna nastoupil na loď, která mu za dalších 800 dolarů měla splnit jeho evropský sen. Na lodi s dalšími sto šedesáti lidmi strávil pět dní. Třetí den plavby se prudce změnilo počasí a chladné moře začalo bouřit. „Takže to nakonec nebude oheň, ale voda,“ pomyslel si Abdukadir. Za záchranu vděčí filipínské obchodní lodi, jež všechny migranty dopravila na nejbližší pevninu, kterou byla ostrovní Malta.

A tak od 12. ledna začíná tříměsíčním pobytem v detenčním středisku pro ilegální migranty Abdukadirovo evropské dobrodružství. Dnes už získal vytouženou „svobodu“ a plný naděje očekává verdikt Komisaře pro uprchlíky, jenž rozhodne o směru, kterým se bude náš smutný hrdina ubírat dále… Jeho osudem se nestal ani oheň, kterému dvakrát unikl o vlásek a jehož stopy ponese už navždy na svém těle, ani rozbouřené moře, v němž se mohl utopit. Přejme mu, aby jim už napořád utekl do lepšího světa.


Klára Kadavá
květen 2009