CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Silu jsem poznala na počátku své praxe v Rotterdamu, v organizaci Dona Daria. Na první pohled nenápadná, malá žena, která se narodila před šestatřiceti lety v Paramaribu, hlavním městě Surinamu.

Dětství strávila Sila na venkově společně se svými šesti sourozenci. Zde také potkala svého manžela Jimmga, který už tehdy žil v Nizozemí. „Život v Rotterdamu je lepší a nabízí více příležitostí, než nestabilní situace v Surinamu,“ tvrdili Sile všichni z rodiny. Rozhodla se proto následovat svého muže Jimmga a začala nový život v daleké Evropě.

S integrací neměla Sila vůbec žádný problém. V Surinamu, bývalé kolonii Nizozemska, je totiž úředním jazykem nizozemština. Proto Sile odpadly každodenní problémy s komunikací a mohla se rychle přizpůsobit zdejší společnosti. První rok si v Rotterdamu hledala práci, ale bylo to těžší, než předpokládala. Nakonec vystřídala hned několik zaměstnání, pracovala se starými lidmi i v administrativě. Dnes je zaměstnána právě v Dona Darii, centru pro ženy a emancipaci. Zde pracuje především s hinduistickou skupinou a díky své jazykové výhodě i s Holanďany.

I když Sila žije spokojený život se svým mužem a dvěma dětmi Kajol a Firashou, každý den vzpomíná a myslí na svou zem, rodiče, kamarády a dětství, které tu prožila. Ráda by se vrátila, ale musí myslet na budoucnost svých dětí. Vzdělání, kterého mohou dosáhnout v Nizozemí, by se jim v přímořském státu v Jižní Americe jistě nedostalo. Situace v Surinamu je sice lepší než před lety, ale její muž Jimmg stále s návratem váhá. V Nizozemí začali před mnoha lety od píky a dnes by museli vše, co tu za dlouhá léta pracně vybudovali, nenávratně opustit.

A tak Sila zůstává v Nizozemí, ve stabilitě a klidu a se spoustou příležitostí, které přináší zdejší život. V duchu je ale stále v Surinamu, ve své rodné zemi banánů a kokosových ořechů. A doufá, že se sem jednou vrátí. Ne na návštěvu, ale navždy.