CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Někdy je to k nevíře, kolik utrpení musí unést člověk za jeden jediný život. Tak jako paní Hakobyan Almast z Arménie. Prožila těžké dětství polovičního sirotka ve velké chudobě, prvního muže jí vzala nemoc, druhého zemětřesení. Přestože vychovala šest dětí, zůstává ve stáří sama se svou nemocí.

Almast se narodila v roce 1922 v malé vesnici Haigjargjar v regionu Stepanavan. Když měla pět let, zemřel jí otec. Už tak těžké životní podmínky se staly nesnesitelné - vždy její maminka byla náhle sama na to, aby uživila tři syny a dvě dcery.

Také proto, aby ulehčila mamince, se starší sestra Almast ihned poté, co dospěla, odstěhovala do Gyumri za prací do textilní továrny. Almast vzala sebou.

Almast nikdy neměla peníze a čas na to, aby chodila do školy, nemá žádné vzdělaní. „Škola je zaklad života, já tento zaklad neměla,“ říká dnes smutně. Práci našla ve svých osmnácti letech stejně jako její sestra v textilní továrně, kde pracovala až do roku 1961. Mezitím se vdala a měla dvě dcery. Muž jí však zanedlouho zemřel.

V Arménii není zvykem, aby se žena vdávala podruhé. Almast to však jako jedna z mála udělala, nechtěla zůstat sama. Její druhý muž byl také vdovec a z prvního manželství si přivedl čtyři děti. A tak se Almast začala starat celkem o šest děti. Manžel nechtěl, aby pracovala, a tak zůstala s dětmi v domácnosti.

Ale samota byla asi Almast souzena. Druhého muže oplakala po strašném zemětřesení v roce 1988. Děti se odstěhovaly za prací, většinou až daleko do Ruska. Přestože jich vychovala šest, není dnes nikoho, kdo by se staral o ni. A Almast pomoc potřebuje. Trpí sklerózou, má velké problémy se zrakem. Operace, kterou absolvovala, se bohužel nepovedla a tak na jedno oko vidí stále velmi špatně. Na druhou operaci ani na léky už peníze nemá. Sedává tedy celé dny sama v pološeru, vzpomíná a čeká.