CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Individuální přístup ke studentům

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Zahraniční praxe ve více než 40 zemích 4 světadílů

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro kulturní a vzdělávací aktivity

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Netradiční výukové metody

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Socha příběhů - místo setkávání osudů klientů sociální práce

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro osobnostní růst

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Zlatica Červeňáková - „buzerantka“ ze slovenských Lipan

Zlatica Červeňáková je Romka. Narodila se v roce 1975 ve městě Lipany na východním Slovensku. Hned po porodu ji matka odložila do kojeneckého ústavu a potom až do osmnácti let putovala z jednoho dětského domova do druhého. Po celou tu dobu udržovala dobrý vztah s otcem, který si ji brával domu do romské osady v Lipanech na víkendy a prázdniny. Matku Zlatka ráda nemá, nechce se s ní vidět, protože se nikdy se nesmířila s jejími častými nevěrami vůči otci.

I když ho prožila v dětských domovech, vzpomíná na dětství s dojetím - měla jídlo pětkrát denně, čisté oblečení a vychovatelky ji měly rády. Otec na ni nezapomínal a přistupoval k ní vždy jako ke své dceři. Přestože pak už do osady k otci nechtěla jezdit kvůli špíny a svrabu, kterým tu onemocněla, nakonec se do Lipan po vyučení vrátila natrvalo. Dlouhou dobu nepracovala, i když moc chtěla. Vyučila se obuvnicí, ale práce v tomto oboru, který ji moc bavil, pro ni nebyla. Po několika letech začala dobrovolně docházet do místního romského komunitního centra, kde tři měsíce pomáhala jako uklízečka, s různými manuálními činnostmi a také jako asistentka u romských dětí ve školce. To vše zdarma. Jak sama říká, nechtěla jen sedět doma a nic nedělat. Poté začala pracovat na smlouvu, jako asistentka u dětí ve školce.

Zlatica je už asi dva roky vdaná za dlouholetého o pět let mladšího romského přítele. Vlastní děti mít nemůže, považuje proto práci s dětmi za satisfakci a zároveň za svou zásadní metu, které prozatím dosáhla a na kterou je patřičně hrdá. Na to, že na ni z důvodu jejího handicapu hanebně pokřikují „buzerantko“, si už zvykla. Sama ví, že má na děti příznivý vliv, což u ostatních Romů v osadě budí respekt.

Zlatce se ale v osadě nelíbí. Ostatní Romové holdují přehnaně alkoholu a často jsou agresivní, perou se mezi sebou. Chtěla by mít vlastní chýšku, chtěla by odejít z osady pryč. Není kam. Ani se svým životem není Zlatka spokojena. k jejím největším přáním patří dobré zdraví, peníze a děti. a chtěla by mít také dobrého muže, protože její manžel Dušan ji občas bije a před časem musela překousnout jeho nevěru. Čeká, že se vše bude opakovat.

Těžko říct, jestli po všech těchto životních peripetiích, plných chudoby a nesplněných snů, není přirozenou reakcí absolutní skepse. Zlatka si nemyslí, že by ji v budoucnu mohlo potkat něco dobrého, byť je ještě mladá. Ani možnost ovlivnit svou roli ve smutné divadelní hře svého života nevidí nijak šťastně. S pohledem člověka, smířeného se smutným osudem, uzavírá svůj příběh nezodpovězenou otázkou :“Čo dobrého so mnou može byť… „


Krístýna Ozsvaldová
květen 2005