CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Marcela Červeňáková se narodila v roce 1979 ve Staré Ľubovni na Slovensku. Když jí bylo šest let, umřel jí tatínek. Matka si brzy našla nového muže, který Marcelu neměl rád. Netrvalo dlouho a skončila v dětském domově. Na tu dobu ale vzpomíná ráda. „Chovali se tu ke mně moc hezky,“ vzpomíná. a právě v dětském domově dostala příležitost hrát závodně ping-pong za juniorský tým. Navštívila pak při sportovních zápasech mnoho zemí - Švédsko, Portugalsko, Belgii, Německo, či Rakousko. Hrála na mistrovství světa, Evropy i Slovenska, vyhrála čtyři zlaté medaile, dvě stříbrné a jednu bronzovou. Po jednom ze svých vítězství měla možnost se setkat spolu s ostatními vítězi s Vladimírem Mečiarem, který na ni udělal velký dojem. Pyšně vzpomíná, jak se jí poštěstilo povečeřet s tak významným politikem, který ji dokonce obdaroval penězi a polibkem na tvář.

Marcela se vyučila krejčovou. V osmnácti letech odešla z dětského domova a vrátila se k matce do Lipan. Tehdy také dostala nabídku jet do Ameriky jako reprezentantka Slovenska ve stolním tenisu. Když vypráví o tom, že raději chtěla zůstat doma a nabídku odmítla, je na ni vidět, jak ji to dnes mrzí. Přišly totiž zase horší časy.

Nejprve zemřel její nevlastní otec, brzy po něm i maminka. V jednadvaceti letech se Marcele narodil syn Mirek, jehož otec není Rom. Možná by si Marcelu i vzal, ale zásadně s tím nesouhlasila jeho matka, která by nesnesla, aby se její syn oženil s Romkou. Marcela proto zůstala svobodnou matkou. Někdy se přijde otec jejího dítěte na svého syna podívat, peníze od něj ale nevidí nikdy.

Marcela bydlí i s dítětem v cihlové chýšce v lipanské osadě. Nelíbí se jí tady a ráda by odešla. Lidé v osadě dost pijí, bijí se, všechny ničí všudypřítomná lichva. Jako většina svobodných matek je tady Marcela označována za buzerantku.

Nechce se ale vzdát. V současné době se vzdělává, dochází na kurz zahradnictví. Nebaví jí to. Chtěla by se ještě věnovat sportu, ale kdoví, zda již není pozdě. Tak alespoň na speciální základní škole vede taneční kroužek, se kterým jezdí na různá vystoupení. Romské komunitní centrum, působící při osadě v Lipanech, je podle jejího názoru užitečné, učí děti číst, psát, počítat, poznávat barvy a připravuje je do školy. Na neromy nemá Marcela špatný názor, ale bolí ji, když jí někdo na ulici nadává. Na otázku, jestli je šťastná, odpoví po chvíli, že není. Jediným štěstím je pro ni její dítě. Bůh ví, jaký osud je nachystán pro ně.