CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Každé pondělí jsem docházela v průběhu své stáže na velké pařížské nádraží Gare du Nord. Toto moderní nádraží o čtyřech patrech je plné cestujících v kteroukoliv denní i noční dobu. Na nádraží jsem pracovala jako dobrovolnice v projeku pro bezdomovce. Setkávala jsem se s lidmi z ulice, nabízela jim teplé nápoje a trošku toho popovídáni. Naprostá bezprostřednost a otevřenost lidí, které jsem tu potkávala, mě dokázala zcela pohltit. Neutuchající optimismus, radost z maličkostí a upřímnost jsem si ve společnosti těchto lidi uvědomovala daleko více, než jindy.

Asi čtyřicetiletého Pedra jsem potkala poprvé v polovině dubna. Požádal mě o kávu a když zjistil, ze mluvím anglicky, hned si se mnou začal povídat. Vyprávěl, že je ve Francii už osm měsíců a že přišel ze svého rodného Španělska nelegálně, tedy bez povolení k pobytu. Chtěl tady pracovat. Načerno. Brzy zjistil, že sehnat práci nebude tak lehké, jak si myslel. Jeho naděje se začaly rozplývat, stejně jako peníze, které měl na cestu a pobyt. Definitivně mu došly už v lednu, neměl kde bydlet. Po chvíli ticha dodal: „Rodiče mi umřeli už dávno a spolu se sestrou jsme zdědili ovocné plantáže. Ale sestra Isabella mi na nich zakázala hospodařit, asi se bála, že je propiju. Vlastně jsem odešel proto, ze jsem doma hodně pil. Přestal jsem pracovat, ani nevím proč... Jen jsem pil... a pak jsem si jednoho dne řekl, že půjdu vydělávat do zahraničí, ať si o mě Isabella nemyslí, ze neumím pořádně sáhnout na práci. Ale teď bych se chtěl vrátit domů, sice pokorně a s hlavou sklopenou, ale život na ulici mě dost naučil. Přestal jsem pít, nemám peníze a kdybych nějaké měl, hned bych zavolal do Španělska sestře.“ Rozuměla jsem mu, každý člověk má svou hrdost, ale taky moc dobře ví, kdy hrdost dojde...

Pedrův návrat závisel na 83 eurech. Přesně tolik stojí cesta autobusem do Barcelony a pak do Tarragony, Pedrova rodného města. Moc jsem mu chtěla pomoci a tak jsem přemýšlela, jestli neexistuje organizace, která by Pedrovi cestu zaplatila. Zeptala jsem se kamarádky z projektu a přestože jsem moc nedoufala, za dvě minuty jsem měla v ruce číslo a adresu. Druhý den jsem do organizace zavolala a po několika schůzkách měl Pedro v ruce lístek na cestu do Tarragony s přestupem v Barceloně. Na začátku května Pedro zavolal sestře Isabelle, žádné jiné příbuzné už nemá. Když pak za mnou přišel, zářil štěstím: „Můžu se vrátit domů.“

Odjížděl s malým batůžkem, protože všechno, co měl, už dávno prodal. Odjížděl s pocitem, že už není pařížský bezdomovec. Odjížděl zpátky do své rodné Tarragony starat se o ovocné plantáže své rodiny.