CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Na své praxi v Turecku se ze mě stala na tři překrásné měsíce učitelka angličtiny, tělocviku a výtvarné výchovy. Během této doby jsem měla možnost poznat pár svých studentů. Jeden mi však utkvěl v paměti víc než ostatní.

Drobná postava, která se v jeho dvanácti letech začíná přetvářet a dospívat jako u všech kluků v jeho věku. Kulatý obličej, rámovaný kaštanově kudrnatými vlasy, které nejsou příliš typické pro irácké kluky. A co hlavně - jeho každodenní úsměv od ucha k uchu, zářící oči, které zasvítí při každé hře fotbalu o přestávkách s kamarády a nepohasínají ani s příchodem do třídy a počátkem hodiny. Vždy připraven odpovědět, snaží se porozumět všemu a má elán do každé činnosti, kterou jim nabídnu. Je plný energie, živosti a i když mu z očí občas svítí šibalské světýlko, vidíte na jeho čele a v jeho slovech slyšíte zkušeného chlapce.

Ojeen přišel do naší třídy v polovině mého působení. Spolu s rodiči utekl z Iráku kvůli válce, která vytvořila z jeho města a kraje místo, kde se nedá bezpečně žít a vychovávat děti. Nikdy jsem ho neviděla plakat a nikdy mi nepřipadal traumatizovaný jako jiné děti. Ale zrak může někdy klamat.

Ojeen žil s rodiči, dvěma sestrami a bratrem v Bagdádu ve velkém bytě s výhledem na část města. Jeho tatínek měl obchod se vším možným, maminka byla doma a starala se o děti a domácnost. I když žili v muslimské zemi, neměli mnoho problémů navštěvovat kostel, což je pro ně velice důležité. Jejich náboženství je pro ně styl života i možnost setkání s přáteli a rodinou. Když začala válka, všechno se náhle změnilo. Klukovské sny musely jít stranou, už nebylo příliš bezpečné navštěvovat kostely, natož chodit po ulici a nakupovat. Tohle povětšinou dělal otec, který po čase musel zavřít obchod. Ne snad, že by neměl tržbu, ale vzrostla kriminalita, vyhrožování, přepady a únosy. Otcův bratr pomáhal jedné z neamerických humanitárních organizací. Ale to teroristům nevadilo. Všechny humanitární organizace jsou tady brány jako zlo, které přinesly Spojené státy americké. Lidé, kteří s nimi spolupracují, jsou spolu se svými rodinami pronásledováni, je jim vyhrožováno a není málo případů, kdy jsou jejich blízcí zabiti. A to se právě stalo Ojeemu a jeho rodině. Unesli jeho bratrance a nikdo o něm už tři měsíce neslyšel. Všichni již přestávají věřit, že ho ještě uvidí. Teroristi pak začali vyhrožovat i únosem Ojeena, který je nejstarším synem, vydrancovali otcův obchod tak, že se v něm nic nedalo znovu použít a prodat. A tak se jeho otec rozhodl odejít z Iráku. Aniž by zanechal jedinou informaci, kam utíkají. S velkým strachem putovali autobusem k Iráckým hranicím. Tady prožili mnohahodinové peklo výslechů, kontrol a hrubého zacházení od tureckých vojáků a pak se vydali na dlouhou cestu autobusem přes celé Turecko až na jeho druhou stranu do Istanbulu za svými známými. Od nich již věděli o možné pomoci turecké Charity.

Teď může Ojeen chodit do školy. Tedy alespoň do té doby, než si najde práci a jako většina jeho vrstevníků a jediným zdrojem obživy pro celou rodinu. Ale zatím si hraje na hřišti s ostatními dětmi, chodí do školy, pomáhá svým rodičům a sestrám. Plynně hovoří arabsky, kurdsky, turecky a vcelku dobře anglicky. A vždy, když jsem měla problémy něco svým žákům vysvětlit tak, aby to se svou znalostí angličtiny pochopili, pomohl mi a překládal do arabštiny, popřípadě do kurdštiny. Pokaždé, když někdo něco provedl, byl první, kdo mu pomohl z bryndy a na konec nikdy nezapomněl říct: „I´m smaller one in this class, but I will be big!“ Pokaždé si přitom ukazoval na hlavu a zářil štěstím. A tento obrázek ve mně zůstal a tak si ho pamatuji. Neohroženého a plného síly, na kterého se vždy jeho kamarádi a rodina mohou spolehnout.