CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Gruzie se nachází na hranici Evropy a Asie. Mísí se tu dva rozdílné světy a bezpočet národů. Díky vládě komunistické strany v minulém století, kdy země patřila do Sovětského svazu, si byli všichni rovni, měli práci a vedli poklidný a téměř bezstarostný život. Alespoň tak na to dnes vzpomínají především starší lidé, kteří byli vinou zmatků po dlouhé komunistické nadvládě vrženi po osamostatnění Gruzie až za hranici chudoby a dnes jen těžce nalézají ztracené jistoty. „Práce není a kriminalita vzrůstá,“ slyšíte od nich často.

Rusové své bývalé souputníky, kteří si dovolili nabrat kurz směrem k samostatnosti, nijak nešetří. Gruzii uzavřeli obrovský pracovní i obchodní trh, na kterém byla po mnoho let závislá. Nelehké časy nastaly i Arménům a dalším národnostem, kteří dohromady tvoří v Gruzii přes 16 % populace a žijí zde již několik generací.

Avdej Akopovič Kufarja se narodil v roce 1950 arménským rodičům v Tbilisi, hlavním městě tehdejší Gruzínské Sovětské socialistické republiky. Vystudoval průmyslovou školu a v roce 1968 sloužil rok na vojně v Bělorusku jako tankista. „Jen tak tak jsem se vyhnul rozkazu k invazi do Československa,“ vzpomíná dnes poté, co se dozví, odkud pocházíme. Když se z vojny vrátil, studoval dále. Absolvoval institut fyziky a jako vědec pracoval pětatřicet let v jihogruzínském horském městě Bakurjany, kde se nacházela jedna z hlavních vědeckých stanic Gruzie. Jako vědecký pracovník hodně cestoval. Za prací jezdil až do Střední Asie, Pamíru a jiných koutů tehdejšího Sovětského svazu. V místě strávil vždy asi měsíc a zkoumal částice, které pronikají z kosmu.

S nástupem perestrojky se pro něj vše změnilo. Dostal vyhazov, zemi zasáhla hyperinflace a hospodářská krize. Aby Avdej překonal pocit z vlastní bezmocnosti, přihlásil se jako dobrovolník do nově vznikající organizace Caritas. Po čase začal pracovat jako vedoucí Veřejné jídelny pro důchodce a invalidy. „Začátky byly krušné,“ vzpomíná na první nelehké měsíce jídelny, kterou má na starosti. Jídlo se rozváželo na vozících po celém městě lidem přímo domů. Dnes už se vaří ve velkém, funguje budova jídelny, kam si místní pravidelně docházejí pro jídlo. Avdej sice nostalgicky vzpomíná na staré dobré časy své vědecké kariéry, ale současnou práci bere jako poslání, které mu navrací pocit vlastní důstojnosti a přibližuje ho k lidem A ti ho potřebují a váží si jej.