CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Oči padesátiletého Štěpána Zerzaviho z Eibenthálu, české vesnice v rumunském Banátu, jsou laskavé a stále se smějí. Rodu Zerzavich však mnohokráte do smíchu nebylo. Jeho historie se začala psát v Banátu příchodem Štěpánova pradědečka z Čech. Jako mnoho českých rodin, které se zde usadily, věřila i ta jeho v lepší budoucnost. Před nimi však bylo celé těžké dvacáté století se všemi dějinnými zvraty a dvěma světovými válkami.

Štěpánova dědečka potkala hned zkraje jeho dospělosti ta první. Vrátil se z ní jako invalida, nemohl na nohy. Jeho dům v Eibenthálu lehl ve válečné vřavě popelem a jemu i ženě a pěti dětem nezůstalo vůbec nic. Pomohla sousedka, která je všechny vzala k sobě do stavení. Byla to těžká doba, na uživení rodiny se museli podílet všichni, i děti. Štěpánův tatínek pomáhal vydělávat na živobytí jako panský sluha. Bylo mu sedm let. Štěpán rád vzpomíná na jeho vyprávění: jak si v zimě při pastvě hřál ruce o kravské vemeno nebo jak po roce a půl služby dostal za odměnu jehňátko. „Brzy ale bylo hůře,“ vypráví Štěpán a v jeho vzpomínkách ožívají dávno ztracené příběhy časů minulého století, kdy často o životě a smrti rozhodovala náhoda. Druhá světová válka si počkala, až vyroste další generace. Štěpánův otec do ní narukoval na prahu své dospělosti a bojoval na německé straně na východní frontě. Brzy byl vážně zraněn a jeho prostřelenou ruku mu chtěli lékaři amputovat. Zachránila ho náhoda a jeho české kořeny - když seděl před amputací v lazaretu na zemi a strachem a hrůzou plakal, šel kolem český doktor, který si všimnul jeho příjmení.“ Ty nejsi Rumun, viď,“ zeptal se. Léčit dlouze vážná zranění nebyl ve válce čas, k amputacím se přistupovalo, i když to nebylo nutné. Svému krajanovi ale český lékař ruku zachránil.

Štěpán, jeho syn a zástupce čtvrté generace Zerzavich v Banátu, je vyučený soustružník, je vysoký, statný a nenechá se jen tak zlomit. Má hospodářství, ženu, dvě dcerky a dvě vnoučata. A všechno si to musel vybojovat. Snad že se jeho předci nenechali ani v těžkých časech nikdy zlomit, nedá se ani on. Když zavřeli doly, ve kterých po vyučení pracoval, založil si vlastní hospodářství. Oženil se v třiadvaceti s krásnou šestnáctiletou dívkou. Brzy ale zjistili, že nemůžou mít děti. A oni rodinu tak moc chtěli! Dítě si adoptujeme, rozhodl se Štěpán. A brzy si skutečně vzali do výchovy dceru manželčiny sestry. Starali se oni s velkou láskou, ale sestra se po sedmi letech rozhodla, že ji chce zpět. Chvíli nevěřili, že by se mohli někdy z tak velkého smutku vzpamatovat.

Pak přišla revoluce roku 1989. Dověděli se, že v Bukurešti je mnoho sirotků, kteří po změně poměrů čekají na adopci. Okamžitě se vydali na cestu, i když se v Temešváru ještě střílelo. Ale nevyšlo to.

Štěpán se však nevzdal. A tak zanedlouho s ženou adoptovali tříměsíční Gábi a za dvanáct let také sestřičku Týnu. Gábi, která se pak dověděla, že je nevlastní a přijala to velmi klidně a s úctou ke svým adoptivním rodičům, se v šestnácti letech šťastně vdala a tak má Štěpán, jehož osud neobdařil vlastními dětmi, už dvě krásná vnoučata, která ho zbožňují. Někdy je hranice mezi šťastným a smutným životem tenká a záleží na nás, na kterou stranu ji prolomíme. Štěpán, který mohl sedět celý život s hlavou v dlaních a žehrat na nepřízeň osudu, má dnes doma díky vnoučátkům a druhé dceři Týně pořád živo a veselo. A jeho laskavé oči se proto stále smějí.