CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Individuální přístup ke studentům

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Zahraniční praxe ve více než 40 zemích 4 světadílů

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro kulturní a vzdělávací aktivity

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Netradiční výukové metody

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Socha příběhů - místo setkávání osudů klientů sociální práce

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro osobnostní růst

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Shan – afgánský kluk, který se nezapomněl smát

Sedím na nádraží v Budapešti, kde přestupuji na autobus směr domov. Mám mnoho času, proto přemýšlím nad různými věcmi, abych zabavila svou unavenou hlavu. A tak mě napadá, jak je pro nás vlastně jednoduché cestovat. Člověku stačí cestovní doklad, posbírat pár nezbytných věcí a vyrazit. Ale co když to tak snadné pro každého není?

Na praxi, z níž se vracím domů plna smíšených pocitů, jsem potkala mnoho lidi a slyšela mnoho příběhů. Jeden z nich mi utkvěl v paměti, protože jsem s jeho vypravěčem strávila dost času na to, abych poznala alespoň část z jeho příběhu.

Shan je jako každý mladý kluk svého věku. Rád poslouchá hudbu, vyráží s kamarády, rád se baví a rád také baví lidi. Rozdíl je v tom, že hudbu poslouchá tehdy, když chce být sám v davu lidí, anebo právě naopak když je natolik sám, že si myslí, že ticho kolem už nemůže být tíživější. Vyrazit ven znamená projít se po uzavřených prostorách rozlehlého utečeneckého tábora v Srbsku nebo si jít koupit něco do kantýny. Z dvaceti lidí, s nimiž sdílí pokoj, nejsou zdaleka všichni jeho kamarádi, ale i tak se musí tvářit, že tomu tak je. Není sám, kdo se mi v táboře svěřil, že je zavalený chaosem i nudou a jediné nové nebo známé tváře, které vidí každý den dvě hodiny, jsme my dobrovolníci z BelgrAidu.

Shan pokaždé přišel k nám na deku, kde jsme se rozprostřeli s našimi aktivitami, pokaždé nás uvítal s úsměvem. Jednou jsme si při hře Uno povídali o tom, jaké jsou naše země, rodiny nebo naše budoucnost. Počkala jsem, až se rozpovídá sám, je vždy těžké poznat, kdy se člověk může zeptat a kdy naopak bodne do živého.

Shan pochází z Kábulu. Z nejznámějšího města v Afganistánu, o němž vědí i lidé z jiných zemí. A proč vlastně? Protože Kábul je stále bombardován, stále zde dochází k vraždám, únosům a dalším násilnostem. Věděla jsem něco málo o situaci v jeho rodném městě, ale nechtěla jsem se pouštět do citlivých debat. Dodnes mi v hlavě rezonuje otázka, kterou mi položil: Jakou bys chtěla mít budoucnost v místě, které už neexistuje?

Shanova rodina se rozhodla, že na takovém místě nezůstane. A protože je snazší se dostat přes hranice jako jednotlivec, než ve skupině lidí, odešel nejprve starší bratr. Shan musel doma počkat, až rodiče usoudili, že už je dost velký na to, aby mohl i on najít své vlastní místo ve světě.

Shan mluví výborně anglicky, učí se srbsky a za těch pár týdnu, kdy jsem pobývala v táboře, se naučil i pár vět česky. Chtěl by studovat ekonomii, ale v Afganistánu neměl kde, když školy bombardovali a studenty unášeli z přednášek. Mluvil o tom, jak chce dostudovat vysokou školu, jak si chce otevřít kancelář a pomáhat mladým lidem, jako je on. Všechno to popisoval s úsměvem na rtech, věřil, že to tak jednou bude.

A že je úsměv nakažlivý? To můžu potvrdit. Pokaždé když si vzpomenu na jeho otevřenost, vtipy a dobrou náladu, musím se usmívat také. A také si uvědomit, že to, že můžu jen tak cestovat a pak se zase vracet domů do bezpečí, není vůbec samozřejmost.


Tereza Vrablíková
květen 2018