CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Individuální přístup ke studentům

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Zahraniční praxe ve více než 40 zemích 4 světadílů

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro kulturní a vzdělávací aktivity

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Netradiční výukové metody

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Socha příběhů - místo setkávání osudů klientů sociální práce

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro osobnostní růst

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Gio – obyčejný Gruzín uprostřed velkých věcí

Jmenuje se Gio. Je mu 53 let a je to tichý muž menšího vzrůstu. Má čtyři děti a podle slov své manželky bez ranního šálku kávy a cigarety do práce nevyjede.

Bylo poklidné ráno 3. srpna roku 2008, když Gio manželku Olii a děti vezl na letní dovolenou u Černého moře. Kvůli pracovním povinnostem byl ale nucen vrátit se zpět domů do Gori. V televizi se vysílalo, že na hranicích se opět dějí nepokoje, ovšem není tomu třeba přikládat větší význam. Napětí se ale zvyšovalo a obyvatelé Gori začali rychle opouštět své domovy, rozjeli se do všech stran Gruzie. Kdo ale neměl jinde v Gruzii rodinu nebo známého, byl nucen zůstat. Večer ze 7. na 8. srpna Gio popíjel se svými kamarády pivo, když zaslechli v dálce střelbu.

Odpoledne už se do Gori začaly stahovat ruské tanky. Zmatení obyvatelé netušili, co se bude dít. Všechny příjezdové cesty do města byly kontrolovány. Na ulici Agmashenebeli zůstaly pouze čtyři muži a jedním z nich byl právě Gio. Rozhodl se bránit svůj dům, aby se děti a žena měli kam vrátit.

Rodina neměla o Giovi žádné zprávy, celé město bylo odtrženo od signálu. Další noc přišlo to, čeho se všichni obávali, bombardování. Kromě vojenských objektů se náletům nevyhnuly ani civilní domy. „Přesně vím, že na jednom místě zemřelo až šestadvacet lidí, ale po celém Gori jich zemřelo mnohem více,“ vzpomíná Gio a odmlčí se.

Po třech dnech se situace uklidnila, po ruských jednotkách zůstaly jen ruiny vybombardovaných domů, beznaděj u pozůstalých a strach o budoucnost Gruzie, ale také radostná shledání lidí, kteří byli na útěku a neměli žádné zprávy o svých blízkých. Během těch dnů probíhaly různé nepokoje po celé zemi, podle vlády zemřelo dvě stě lidí, ale podle místních to bylo určitě více.

Pro gruzíny je tato událost velmi důležitá. V té době jsme byly ještě na základní škole, ale nepamatujeme si, že bychom o něčem takovém slyšely. Myslíme si, že určitě nejsme samy a že spousta lidí možná ani nevěděla, co se v té době v malé zakavkazké zemi dělo. A co vy? Slyšeli jsme o tom?


Martina Nejedlíková a Petra Doležalová
květen 2018