CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Ali rád vtipkuje a tvrdí, že být vážný je hrozná nuda. K smíchu ale za dvaadvacet let svého života moc důvodů neměl. Jak by také, když jako tříletý přišel v rodném Afghánistánu ve válce s Talibanem o oba rodiče a pak musel i s náhradní rodinou ze země uprchnout do Švédska, země, ve které nakonec zůstal zcela sám?

Ali se narodil ve vesnici Sanglahk nedaleko od Kábulu. Na tomto území má velmi silný vliv hnutí Taliban. To ho také připravilo o nejbližší, rodiče i o dva roky mladší sestra zemřeli při bombovém útoku Talibanu v autobuse. To ale tříletý Ali nevěděl a myslel si, že jeho praví rodiče jsou strýc a teta, kteří si ho vzali k sobě. Pravdu zjistil až v patnácti letech, když zemřel jeho dědeček a jemu měla připadnout třetina dědictví. Na tu dobu vzpomíná nerad. „Už jsem se necítil jako součást rodiny.“ Ali se trápil, nebyl schopen chodit do školy. „Připadal jsem se osamělý, jen jsem seděl doma a nevěděl co dělat.“

Taliban ale ničil životy Aliho i jeho příbuzných dále. O dva roky později byl na rodinu strýce činěn nátlak, aby provdala Aliho osmnáctiletou sestřenici padesátiletému členovi Talibanu. Sestřenice přitom již vdaná byla, manžel žil v Norsku a připravoval pro ni a budoucí děti zázemí. Rodina tedy odmítla a tím se dostala do smrtelného nebezpečí. Strýc se rozhodl, že musí utéct.

„Museli jsme odejít v noci, aby si toho nikdo nevšimnul,“ vzpomíná Ali. S pomocí převaděčů se rodina dostala do Iránu, poté do Turecka. „Neměli jsme žádné jídlo a báli jsme se, že nás zastaví policie.“ Nejhorší část cesty je ale teprve čekala. V Turecku nasedli na rybářskou loď, která je měla dovézt do Itálie. Plavba trvala sedm dní. „Byla to malá loď a na ní spousta lidí. Hodně z nich pořád plakalo, protože jsme se báli, že jsme se ztratili a zemřeme.“

Nakonec do Itálie po týdnu strádání a strachu dopluli, ale Alimu hned začaly strasti uprchlické anabáze. Protože strýc a teta nebyli jeho přímí příbuzní, byl od nich v táboře, určeném pouze pro rodiny, oddělen. Shledali se až po měsíci a pokračovali na cestě do Švédska. Tam ale získal azyl jen Ali, zbytek rodiny se měl vrátit zpět do Itálie. Ali se po chvíli přemýšlení rozhodl zůstat a putoval do uprchlického tábora pro mladistvé chlapce bez doprovodu. Zde žil až do devatenácti let. Po roce kurzu švédštiny byl přijat na střední školu. Tu již úspěšně ukončil, bohužel se mu ale nepodařilo najít zaměstnání. Nyní navštěvuje vzdělávací kurz pro práci s dětmi a doufá, že po jeho ukončení už práci najde. Ve Švédsku mají studenti možnost získávat měsíčně určitý obnos peněz, který je ale brán jako půjčka. A Ali dluží už přes sedmdesát tisíc švédských korun.

Volný čas Ali většinou tráví na svém oblíbeném místě v městské knihovně. Čte tady knihy v perštině i švédštině a rozšiřuje si znalosti. Baví ho zkoumat všechna náboženství, filozofie, poezii a mnohé další. Jeho snem je studovat na vysoké škole psychologii nebo práva. Když prochází kolem právnické fakulty v Lundu, vždy se zasněně usmívá.

Na otázku, co by v životě chtěl, ale krčí rameny. „Chci jen žít, nevím ještě kde, nebo s kým,“ říká. Láká ho život v Africe, kde by chtěl pomáhat při humanitárních misích, přemýšlí ale i nad Sýrií nebo návratem do Afghánistánu. „Tam bych mohl pomáhat lidem, jako jsem byl já. Nebo zůstanu tady a budu jim pomáhat ve Švédsku. Ještě nevím...“ Ali nemá ve Švédsku žádného příbuzného, jeden strýc s rodinou bydlí v Německu, druhý strýc a babička žijí v Iránu, sestřenice s manželem v Norsku. Ali, který přišel nejprve v Afghánistánu o rodiče i sestru, teď zůstal ve Švédsku zase sám.