CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Individuální přístup ke studentům

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Zahraniční praxe ve více než 40 zemích 4 světadílů

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro kulturní a vzdělávací aktivity

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Netradiční výukové metody

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Socha příběhů - místo setkávání osudů klientů sociální práce

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro osobnostní růst

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Co těší v samotě a stáří pana Dimu z Moldávie

Příběh pana Dimy jsem nemusel hledat, našel si mne sám. To když jsem na praxi vyrazil tak jako obvykle na vesnici pomáhat starým lidem s prací kolem domu či na zahradě, zkrátka s čímkoli, na co sociální pracovnice moldavských sociálních služeb samy nestačí. Obvykle pracuji asi hodinu u jedné babičky či dědy a pak se přesouváme k dalšímu domečku. Tehdy jsme ale celý den zůstali u pana Dimy, se kterým jsem tak měl víc času se poznat. A pan Dima se nebál mi o sobě vyprávět, naopak chtěl, ať ho vyslyším.

Dima nedokáže chodit, tak jsme ho spolu se sociální pracovnicí posadili ven do křesla. Kolegyně šla do domu uklízet a my jsme spolu zůstali sami. Pan Dima mi nejprve nadiktoval, co mám udělat – tohle na zahradě osekej, tohle vytrhej… Když viděl, že mi jde práce od ruky, začal se vyptávat, odkud že to jsem. Hodně ho zajímala moje práce. Byl přímo v úžasu, že mu někdo jako já přišel pomoct. Mladý kluk ze zahraničí a ještě k tomu ze „západu“. Na jeho větu „Já si myslel, že vy tam na západě nepracujete“ hned tak nezapomenu.

Pan Dima ochrnul na dolní část těla zhruba před pěti lety a nyní je zcela závislý na pomoc okolí. Před třemi lety navíc prodělal infarkt. To by pana Dimu tak netrápilo, ale když byl v nemocnici, zemřela mu žena. Je na něm vidět, jak moc ho ta ztráta stále bolí. A tak přestávám pracovat a vyptávám se dále – co zbytek rodiny?

Měl tři syny, ale poslední umřel minulý rok. Zbyla mu naprostá samota. Celý den leží v posteli a sleduje televizi, na které běží pouze dva programy. Zvenku vypadá jeho dům jako ostatní, ale uvnitř je velmi zanedbaný a se starým vybavením. Když jste sám, za mizernou penzi ve výši sedmi set korun toho moc nepořídíte.

Pan Dima poctivě pracoval třicet let v jednom zdejším závodě. Když se v devadesátých letech rozpadl Sovětský svaz, Moldavsko se osamostatnilo a krátce se ocitlo ve válce. Práci pan Dima ztratil definitivně v roce 1993, kdy fabrika zanikla. Pět let, které mu zbývaly do důchodu, se živil jako prodejce zeleniny. V tu dobu mu ještě vypomáhal poslední žijící syn, který nalezl i s manželkou práci v Polsku. Pak ale syn odešel do bídně placené penze a krátce na to zemřel.

Moldavsko po osamostatnění ztratilo mnoho pracovních příležitostí, penze zde patří mezi nejhorší ve světě. Pokud nemáte děti v zahraničí, které vás na staré roky podporují, je pro vás každý den bojem o přežití. Ale pokud v takové situaci zůstanete sami, není už ani pro co žít…

Tedy tak jsem to viděl během vyprávění pana Dimy já. Ale nakonec mě z toho můj hostitel vyvedl. I přes všechno trápení říká, že se má stále z čeho radovat a na co se těšit. Jeho radostí jsou sličné mladé sociální pracovnice a dobrovolnice, které mu pravidelně přicházejí bez nároku na odměnu pomáhat a starat se o něj. Solidarita, jak ta dokáže na srdci zahřát!


Jiří Walach
květen 2017