CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Mé jméno je Rozaline Glenn a narodila jsem se roku 1974 ve státě Indiana jako nejmladší člen rodiny. Mám dva starší sourozence – bratra a sestru. Otec s matkou byli manželé, ale nebylo to šťastné manželství. Osobně si to nepamatuji, ale má sestra ano.

Otec byl podle všeho velmi agresivní a často jsme byli svědky domácího násilí. Matku stále bil, kopal do ní, shazoval ze schodů a dokonce ji věznil ve stodole. A bylo toho daleko více...

Matka trpěla silnou depresí a jednoho dne se rozhodla, že už takový život nechce dále snášet. Pamatuji si, že to bylo na mé narozeniny, když mě a mé sourozence odvedla do tří různých domů a odjela s tím, že si potřebuje něco zařídit. Pak smíchala dvacet sedm prášků na depresi s pivem a spáchala sebevraždu.

Po smrti matky mne adoptovali otcovi prarodiče, kteří mě vychovali. Velmi jsem je milovala. Přestože byl jejich dům plný lásky, byl také paradoxně plný smutku. Prarodiče se starali o své další dva syny Jacka a Billa, kteří trpěli svalovou dystrofií, genetickou chorobu, při které dochází k úbytku svalstva, a proto byli celý život upoutáni na vozík.

Věnovala jsem se mnoha sportům, ale bohužel se na mě nikdy nikdo nepřišel podívat. Dědeček byl často na pracovních cestách a babička měla mnoho práce s nemocnými syny. Pamatuji si, jak jsem slyšela křičet Jacka z chodby: „Mami, mami, mami!“ Nemohl dýchat a museli jsme zavolat záchrannou službu. Nerada vzpomínám na to, jak Jack ležel v posteli s kyslíkovou maskou a pomalu umíral a já nebyla schopna ho políbit na rozloučenou, protože pohled na něj mě děsil. Po Jackově smrti se u nás v rodině děly hrozné věci. Bylo mi patnáct let a policie nám přišla oznámit, že můj bratranec, který byl drogově závislý, zavraždil svou přítelkyni i drogového dealera. V období mých středoškolských let zemřel dědeček na rakovinu a poté také Bill, který už dlouho ležel v nemocnici.

Myslím si, že na mou psychiku mělo velký vliv to, že jsem celé dětství byla obklopena smrtí. Ve čtyřiadvaceti jsem se vdala za muže jménem Charles, se kterým mám krásnou dceru Connie. Ale i já jsem se tak jako má maminka stala obětí domácího násilí. Charles mě několikrát udeřil a já ho raději opustila. Mým druhým manželem byl Austin, se kterým jsem čekala syna Willyho. Austin na mě nikdy nevztáhl ruku, ale bohužel byl závislý na kokainu a já se přes jeho závislost nedokázala přenést. Willy svého otce nikdy nepoznal, Austina jsem opustila ještě v těhotenství. Můj poslední manžel byl Rony. S Ronym jsem byla osm let, avšak tohle manželství bylo pro mě jedním velkým peklem. První dva roky se mě Rony ani nedotkl, ale poté začal hodně pít a nadávat mi. Z nadávek přešel v psychické a fyzické násilí. Několikrát jsem skončila v nemocnici, jednou se zlomenými prsty, podruhé mi Rony rozřízl hrdlo dýmkou od marihuany. V agresi vzal mou hlavu a mlátil jí o sporák. Ubližoval mi psychicky, například si na mě sedl, abych se nemohla bránit a držel rozsvícený telefon těsně před mým obličejem, protože věděl, že mě to dovádí k šílenství. Když vztáhl ruku na mou dceru, neváhala jsem ani minutu. Věděla jsem, že musím odejít.

Dnes je Rozaline obyvatelkou rezidenčních služeb OASIS. Pravidelně a velmi poctivě chodí na všechna skupinová sezení, které jí pomáhají vyrovnat se se svou minulostí a dívat se vpřed. Vybavuji si první den, kdy přišla se synem do zařízení. Rozaline je totiž typ člověka, kterého když spatříte, tak vám přiroste k srdci. Těžce se mi popisuje pocit, který jsem zažívala v její přítomnosti, jednoduše je to taková ta „čistá duše“. A to přes to, že se celý svůj život musela setkávat se smrtí a násilím.