CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Individuální přístup ke studentům

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Zahraniční praxe ve více než 40 zemích 4 světadílů

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro kulturní a vzdělávací aktivity

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Netradiční výukové metody

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Socha příběhů - místo setkávání osudů klientů sociální práce

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro osobnostní růst

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Bambaj z Olomouce, který pochopil, že to jde i jinak

„Jako kluk jsem byl průserář. A taky dost povrchní a namyšlený manekýn...“ Čtyřiadvacetiletý mladík, kterému tady v Nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež v Olomouci nikdo neřekne jinak, než Bambaj, se tváří zamyšleně. Když si v klubu u počítače ve světle modré košili pohrává s hudebními nahrávkami, vypadá jinak, než ostatní zdejší klienti. Tak nějak dospěle, zodpovědně a klidně.

„Znal jsem kluky, co do tohohle klubu chodili, tak jsem tady chtěl chodit taky. Tenkrát jsem dokonce lhal i o svém věku, aby mě tady pustili. Měl jsem tady svoji partu a byl tu skvělý sociální pracovník Dušan,“ odpovídá na otázku, jak a proč se ocitl v olomouckém nízkoprahovém zařízení. Bambaj není typický Rom, pochází z napůl romské rodiny. „Nikdy jsem neměl rád jejich hudbu, jejich styl oblékání, ani jejich řeč,“ říká. Jeho největším koníčkem je už od dětství hudba, ale doma pro to neměli pochopení. „Otec mě nikdy v ničem nepodporoval,“ vzpomíná Bambaj. To sociální pracovník Dušan byl úplný opak. Když se mu Bambaj svěřil se svou zálibou a svým cílem věnovat se hudbě, Dušan mu pomohl sehnat aparaturu. „Tenkrát jsme si udělali z nízkoprahového zařízení takový malý hudební klub,“ směje se. „To byl můj sen“.

A tady to všechno začalo. Dnes Bambaj nahrává vlastní hudbu, občas hraje jako DJ v olomouckých klubech a v rádiu. Možná by to nikdy nedokázal, kdyby nedostal podporu a příležitost věnovat se něčemu, co ho baví. „Nevím, jak bych skončil, kdybych nepotkal Dušana a nezačal chodit do zdejšího nízkoprahového zařízení.“ Ale nejde jen o to, že se tady mohl věnovat svým koníčkům. Našel tady také prostor důvěry, porozumění a podpory. Věděl, že tady mu vždycky pomohou, když se dostane do problému. Zařízení mu zčásti nahrazovalo rodinu, nacházel tady své vzory. Dušan ho dokonce chodil navštěvovat do nemocnice, když ho někdo brutálně zbil. „Když jsem se probudil z kómatu, cítil jsem se jako novorozeně. Musel jsem se učit znovu mluvit a chodit,“ vzpomíná Bambaj.

V současné době pracuje Bambaj jako skladník. Má ročního syna, který pro něho znamená celý svět. „Chci svého syna vést k nějakým zálibám, koníčkům. Nechci, aby byl jako dnešní generace. Aby se jen flákal po městě a nic nedělal,“ svěřuje se. I dnes ještě občas olomoucké nízkoprahové zařízení navštíví, popovídá si s pracovníky, nebo jim přivede ukázat syna.

Ze své zkušenosti vím, že je těžké neházet všechny do jednoho pytle, obzvlášť pokud se jedná o romské spoluobčany. Zvlášť, když nám média a společnost ukazují romskou mládež jenom jako flákače, které nic nezajímá, jen kradou, kouří, berou drogy a nechodí do školy. Možná, že i my jsme spoluviníky jejich nezájmu a flákačství. Proč by se snažili být jiní, když jim to v našich očích stejně nepomůže? Vždyť tohle je jednodušší a navíc stejně už si o nich všichni myslí jen to špatné. Ale možná, kdyby jim někdo věnoval svůj zájem a dostávalo se jim trochu pochopení a podpory, brzy by pochopili, že to jde i jinak. Tak jako Bambaj...


Veronika Mrázková
listopad 2016