CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Individuální přístup ke studentům

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Zahraniční praxe ve více než 40 zemích 4 světadílů

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro kulturní a vzdělávací aktivity

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Netradiční výukové metody

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Socha příběhů - místo setkávání osudů klientů sociální práce

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro osobnostní růst

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Jména na rukou Jonathana z Muhlenberg County

Jonathan žije s matkou a dvěma papoušky Ara v malém domě na okraji amerického městečka Muhlenberg County. Je mu sedmadvacet let a jeho život se chýlí ke konci. Jonathan umírá. Příběh Jonathana a jeho rodiny je plný otázek, na které neznám odpověď. Ale je také svědectvím o odvaze, síle ducha a o tom, jak je důležitá pospolitost rodiny ve společném boji s neradostným osudem.

Jonathanovi ve dvou letech objevili na mozku nádor o velikosti grapefruitu. Dnes už neumí sám vstát z postele a je zcela odkázaný na pomoc okolí. Nedokáže reagovat na vnější podněty a má velký problém s komunikací. Dříve byl i přes mentální retardaci alespoň částečně schopen věnovat se svému velkému koníčku - čtyřkolkám. Chodil do školy. Žil životem teenagera. Jako vzpomínku na toto období má na rukou od zápěstí až po ramena tetování, které vykresluje jeho životní hodnoty, postoje. A má na nich také napsánu řadu jmen. Jsou to vzpomínky na lidi, kteří jsou mu nablízku i na ty, kteří ho v cestě na věčnost předešli. Má tam i dvě jména svých bratrů, které porazila stejná nemoc, na kterou nyní umírá i on.

O Jonathana se dnem i nocí stará maminka. Silná žena, která o svém synu s hrdostí prohlašuje, že je „mom´s pride and joy“. Neumím si představit, jak moc to pro ni musí být těžké. Umírá jí třetí, poslední syn. A ona žije s vědomím, že jim dala život a bohužel i nemoc zvanou gorlin syndrom, kterou má v rodinné historii. Nevím, zda to věděla ve chvíli, kdy se rozhodovala pro rodinu. Nevím, zda někdy uvažovala o potratu. Nevím, kdy se nemoc začala projevovat. Ale přes to všechno se rozhodla dát svým synům život.

Za tu chvíli, kterou jsem u ní strávila, vyprávěla spoustu radostných i strastiplných příhod. Viděla jsem ji smát se, vtipkovat a zpívat s papoušky. Popisovala doby těžké i příjemné. Představovala mi svoje vnoučata a širší rodinu, která ji podporuje.

Chtěla bych této odvážné ženě poděkovat za úsměv, sílu a odvahu, její nasazení pro rodinu, se kterými prožívá každodenní život a díky kterým může Jonathan zůstat doma a prožít své poslední dny v její náruči. Díky ní jsem si uvědomila, že si opravdu náš osud vybrat nemůžeme a nedokážeme předem určit, jakým směrem se bude náš život ubírat. Je ale na nás, jakou hodnotu mu dáme a jestli se rozhodneme bojovat.


Marie Ryšavá
listopad 2015