CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

„Když se nebudeš správně chovat, skončíš u cirkusu!“ Kolik z nás slýchávalo v dětství tuto větu. Paní Alena ze Slovenska ovšem u cirkusu skončila i přesto, že se celý život chovala správně. Co ale dělat, když jinou práci nemáte, odevšad vás vyhodili, manžel se o vás nepostará a přišli jste dokonce i o děti? Nezbude vám nic jiného a musíte u toho dokonce snášet i ponižování a bití.

„Už před svatbou mi rodiče říkali, ať si ho neberu,“ vzpomíná sedmapadesátiletá paní Alena na marné rady rodičů, kteří ji varovali před jejím budoucím manželem. A měli pravdu, bylo to s ním těžké hned od začátku. „Po jeho boku jsem měla pocity takové koupené ženy,“ dodává Alena. Manžel sice chodil do práce a vydělával, ale jinak byl velmi chladný a vůbec se nestaral ani o domácnost, ani o jejich dvě děti. Paní Alena tak byla sama nejen na dceru Zuzanu, ale i na syna Jana, který se narodil se zdravotním postižením. Péče o postiženého syna byla velice náročná a paní Aleně psychická podpora muže velmi scházela. Navíc měli velmi málo peněz a celá rodina se potýkala s chudobou. A tak jednoho dne museli opustit byt pro neplacení nájemného.

Už tak nefungující rodina se začala rozpadat. Syn byl umístěn do zařízení pro zdravotně postižené, dcery se ujala manželova sestra a paní Alena s mužem skončili v azylovém domě. Pak se protloukali jak to šlo. První práci našli až v České republice, ale přišli o ní už za dva měsíce. Oba dva se ocitli na ulici. Azyl našli v zařízení pro lidi bez domova v Mladé Boleslavi, paní Alena si příležitostně vydělávala uklízením panelových domů, ale časem přišla i o toto místo. A pak se objevila nabídka starat se o zvířata z cirkusu.

Kdyby věděli, co je čeká, asi by odmítli. „Ponižování, hrubé zacházení a nedůstojné pracovní podmínky... Jednou mě zaměstnavatel tak zmlátil lanem, až jsem se počůrala, nebo mě shodil ze schodů, když jsem neudělala něco podle jeho představ,“ vzpomíná paní Alena a mně naskakuje husí kůže. Není divu, že si v takových podmínkách manžel přivodil pracovní úraz a na delší dobu skončil v nemocnici. A v té chvíli se cesty manželů rozcházejí.

Paní Alena se vrací zpět na východní Slovensko, kde vyhledává pomoc v azylovém domě ve Svitu, později v azylovém domě v Greckokatolické Charitě Prešov. „Tady mě ostatní přijali. Cítím pocit bezpečí, pochopení, klidu a pokoje. Konečně na mne někdo pohlíží jako na člověka a ne jako na kus hadru,“ říká spokojeně paní Alena.

Když se paní Alena zamýšlí nad svým životem, říká, že byl zbabraný. Zároveň ale vše přestálé vidí jako těžkou zkoušku ohněm, která ji mnoho vzala, ale i dala. Velkou bolest pociťuje, když si vzpomene na své děti. Ráda by se s nimi zase stýkala, ale bojí se, že ji nepřijmou. S manželem, který je v podobném zařízení jako ona, si občas zavolá, ale na osobní setkání se zatím necítí. Snaží se žít současností a do minulosti se nevracet. „Teď žiji, jak chci. Teď mi kvete život,“ říká. Oporu se snaží najít také u Boha, k němuž pomalu hledá cestu. „Velmi mi pomáhá Písmo svaté. Cítím velký klid a pokoj v duši. Stále hlouběji si uvědomuji své chyby, ale bude trvat hodně dlouho, než je odstraním,“ končí své vyprávění paní Alena.