CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

„Neměl jsem na výběr,“ začíná Nithi vyprávět o tom, jak se dostal ze Srí Lanky do Velké Británie. Právě drží šestidenní půst pouze o nočním ovoci a mléku a včera oslavil DIWALI, hinduistický svátek světla. Teď se těší na Vánoce. Maminka je hindka a tatínek křesťan. „Stále je co slavit,“ směje se Nithi. Pracuje jako dobrovolník ve Fóru, neziskové organizaci pro pomoc migrantům a uprchlíkům. Nemá rád londýnskou čtvrť Canary Wharf. Diví se, že Angličani chodí stále v černém a zachmuření. A já se divím, že je ke všem tak milý a přátelský a vždy dobře naladěný. Má totiž tisíc důvodů takový nebýt.

V patnácti se na Srí Lance přidal k umělecké skupině, bojující za práva Tamilů. Právě vrcholila krvavá válka mezi Tamily a vládními Sinhaly, ale Nithi se odmítl stát bojovníkem a raději šířil mezi lidmi informace o tom, co se děje. Přestože je velký vlastenec, nemá rád válku ani zbraně a věří v mírumilovné řešení konfliktů. „Chtěl jsem jen chránit tamilské území a kulturu,“ říká.

Vláda se snažila ukončit válku a zbavit se protivníků. „A tak jsem dvakrát zmizel.“ Na můj tázavý pohled přichází mrazivá odpověď. Vládní vojáci vtrhli do jeho domu, se zbraněmi namířenými na jeho rodinu mu zavázali oči a unesli ho. Netušil, kde je, co bude, kdy a jestli vůbec se dostane ven. Z vedlejších cel slyšel křik, řev a pláč. Slyšel lidi naříkat bolestí. Jeho samotného mnohokrát mučili. Chtěli, aby se přiznal, že patří k ilegální protivládní skupině a prozradil jména jejích členů. Než se jeho otci podařilo podplatit správné lidi, aby se Nithi dostal na svobodu, uplynulo děsivých šest měsíců. Když zmizel Nithi podruhé, po svém propuštění musel narychlo opustit zemi. Třetí zmizení by bylo definitivní.

Do týdne byl v Británii a zažádal o azyl. Začal studovat účetnictví. Věřil v lepší časy. Tři měsíce nato přišla zpráva, že zmizela jeho sestra. Cestou do práce ji unesli. Chtěli vědět, kde se Nithi skrývá. Nemohl se soustředit na studium. Ani si nevšiml, jak dlouhé mu narostly vlasy. Bydlel tehdy na Canary Wharf. Od té doby to tam nemá rád, vše mu tady připomíná zlé časy. Sestru nakonec naštěstí propustili – s pomocí novin a otcových peněz.

Po roce studií se chtěl Nithi vrátit. Válka skončila, účetnictví ho nebavilo a stýskalo se mu po rodině a domově. Zjistil ale, že doma dostávají výhružné anonymní telefonáty a podezřelí lidé se pohybují kolem jejich domu a stále je sledují. A k tomu všemu se Nithi potýkal se složitostí azylového řízení, kterému vůbec nerozuměl. Protože neměl dostatek důkazů o tom, že je uprchlík, skončil v detenčním zařízení. Takže strávil ještě dva a půl měsíce ve vězení v Británii. To bylo skutečné peklo. Přestože netýrali lidi fyzicky, mučili je psychicky. Stráže třískaly dveřmi, bily do mříží, řinčely řetězy a demonstrovaly svou moc. Lidé tam byli zranitelní, měli za sebou pronásledování a mučení, neuměli anglicky a neměli sílu se ozvat. Nithi se tam setkal s lidmi, kteří přežili v oceánu i v poušti a sdíleli své příběhy, aby mu dodali kuráž. „Kéž bych byl raději ve vězení, tam bych aspoň mohl odečítat dny do propuštění. V detenci ne. Netušíš, jak dlouho tam budeš. Tam dny jen přičítáš…“ Jeho modlitby byly nakonec vyslyšeny a s pomocí Červeného kříže a Fóra se nakonec dostal na svobodu. Získal právníka a nové bydlení. Řetěz smůly však ještě nebyl u konce. Rodina nechtěla, aby se vrátil. Byl přece ve vězení, takže musel provést něco hrozného. Nemohli pochopit, že ve svobodné zemi lze uvěznit nevinného. A navíc hned první den v novém domově začalo hořet. A shořely všechny Nithiovy věci, včetně dokladů. Ale to už byla jen maličkost.

Brzy se Nithi opět postavil na nohy. Začal studovat zdravotní a sociální péči. Když měl potíže najít pracoviště pro dobrovolnickou činnost, vyžadovanou školou, Forum mu nabídlo místo dobrovolníka. A tak se z klienta stal pracovník, který pomáhá druhým v nouzi tak, jak kdysi bylo pomoženo jemu. Na práci ve Fóru miluje svobodu, překvapení a nepředvídatelné situace. Každý den je jiný. A každý člověk přichází s něčím jiným. Rád se učí od lidí z odlišných zemí a kultur. Spojuje dobrovolníky s klienty v mentorském programu a pomáhá jim se integrovat a rozvíjet. Každého trpělivě vyslechne a povzbudí. A také baví svými numerologickými výklady a bollywoodskými hity, které si pouští při práci. A svým unikátním humorem. Prý vypadám jak náš premiér.

Válka na Srí Lance skončila v roce 2009. Ale ještě dnes lidé mizí. Ze dne na den z ničeho nic prostě zmizí. Nikdo neví kam, a kdy se znovu objeví – pokud vůbec. „Já jsem v bezpečí, ale cokoli se může stát mé rodině. Pořád vlastně kráčím na hraně nože. Nejsem si jistý, co bude. Ale nechci myslet na minulost. Chci se soustředit na své studium, žít svůj život. S trochou štěstí budu na konci roku taky bakalář. Sociální pracovník jako ty.“