CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Galina Demciuk je veselá sedmadvacetiletá dívka. Nebylo to tak ale vždy. Její dětství je totiž poznamenáno bolestí a utrpením. V devadesátých letech po pádu komunismu se v Moldavsku zavíraly veškeré ruské továrny. Lidé přicházeli o práci a mnozí se propadali do těžké chudoby. Byli mezi nimi i Galinini rodiče, kteří neměli peníze ani na jídlo. Jejich syn se dostal do vězení na pět let za krádež kozy. Aby měla rodina alespoň na kousek chleba, musela malá Galina ve dvanácti letech pracovat s matkou. Živili se různě – prodejem pirožků, ale i starého železa, které sbírali po cestách.

Pak dostala matka příležitost odjet za prací do Ruska, kam za ní dorazila po roce celá rodina. Sen o lepším světě se ale záhy rozplynul, nenašli ubytování a museli se vrátit zpět do Moldavska. Galina nechtěla, v ruských školách se dobře učila a našla si tu i nové přátele. V moldavské škole se jí posmívali kvůli tomu, že pochází z tak chudých poměrů, že musí nosit staré oblečení.

Po čase se matka opět rozhodla odjet za prací do Ruska, tentokrát bez rodiny. Galina cítila, že svou matku vidí naposled. Ačkoli navenek mlčela, uvnitř v ní všechno křičelo: „Maminko, prosím, neodcházej ode mne!“ Její prosby ale nebyly vyslyšeny. Galině začaly zlé časy. Jen co matka odjela, začal otec hodně pít. Pro nedostatek peněz museli každý den jíst kukuřičnou kaši mamaligu. Půl roku se matka neozývala. Jednoho dne za Galinou přišla teta a oznámila jí bolestivou zprávu, že maminka zemřela. Galinin dětský svět se v mžiku změnil v temno. Oporu nenašla ani u svých nejbližších, otec pil ještě více. A Galina začala popíjet s ním. „V opilosti jsem dokázala na chvíli zapomenout na tu vnitřní bolest,“ vzpomíná. Její velmi dobrý školní prospěch se propadl do podprůměru a ona trpěla těžkými depresemi.

V šestnácti letech se rozhodla vzpřímit a lépe se učit. Odešla na kadeřnické učiliště a za otcem jezdívala jen na víkendy. Neměla s ním ale dobré vztahy, často jí vyčítal, že se vrací domů jen pro peníze. Jeden nedělní večer se otec znovu opil, upadl, těžce se zranil a umřel. Pro Galinu to byla další těžká rána. Pociťovala vinu, že nezabránila smrti svých rodičů. Pohlcoval ji strach a nikdy neusnula bez rozsvícené lampy. Začala se modlit, děkovala Bohu za každý prožitý den a prosila ho o práci. Bůh její volání vyslyšel.

Galinin bratr v Rusku po propuštění z vězení pracoval a pak se vrátil do Moldavska, aby ji navštívil. „Je to jediný člověk, který mi zůstal a s kým mohu být,“ říkala si Galina. Avšak bratr byl zadržen policií, protože se po propuštění přestal hlásit u komisaře a dostal další dva roky vězení. Bylo to pro ni nepochopitelné. Začala kouřit marihuanu a žít s mužem beze smyslu života. Nevycházela z domu, neboť její přítel byl žárlivý. Pak ale přišel den, který vše změnil. Když navštívila svého bratra ve vězení, uviděla v něm člověka, který byl zcela proměněný v jednání i smýšlení. Galina se vyptávala a bratr jí vyprávěl o tom, kdo tak zásadně a provždy změnil jeho život.

Galinino nitro se naplnilo hlubokou touhou poznat toho, kdo může dát našemu životu nový smysl. „Přes všechny těžkosti a utrpení, kterými jsem prošla, dnes prožívám radost,“ končí své povídání. „Za uzdravení srdce a zacelení ran vděčím Ježíši Kristu, jenž můj život zcela změnil. Jednou bych chtěla pomáhat s pomocí Boží těm, kteří prošli podobnými věcmi jako já.“

Galina dnes žije v neoficiálním centru pro děti, pro které připravuje každodenní program a zároveň pracuje v Norskem financovaném projektu pro podporu ubytování chudých mladých dívek, které studují vysokou školu. Svůj příběh už nevypráví se slzami ani s bolestí v srdci.