CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Toto je příběh mé kamarádky ze Sýrie. Je hrdá na svůj život i na své rozhodnutí odjet ze země, je ráda, že teď žije ve Španělsku. Přesto se cítí provinile. Zatímco ona je v bezpečí, její země trpí.

„Jsem z Damašku, je to nejstarší hlavní město na světě a vedle sebe tu najdete mnohé kultury a náboženství. Bývalo to také jedno z deseti nejbezpečnějších měst světa, a i když teď bydlím jinde, napořád zůstává mým domovem.

Žila jsem dokonalý život, o kterém by každý mohl snít; studovala jsem na vynikajících školách, protože Sýrie se mimo jiné mohla pyšnit vysokou úrovní školství, jsem zubařka. Provdala jsem se za pilota a narodily se nám tři děti. Dvě dcery a nakonec syn. Měli jsme dům na předměstí a dobrou práci. Byli jsme obklopení velkou rodinou a přáteli v krásném a bezpečném městě.

Pak přišla válka.

Je to jako by mou milovanou Sýrii pohltila třetí světová válka, nejedná se o občanskou válku, jak tvrdí média. Začalo to revolucí a nepokoje pokračovaly. Všechno krásné a jedinečné se ocitlo v ohrožení, včetně životů všech, kteří v Sýrii žili a žijí. Únosy, bomby, zabíjení, rabování a ničení je od té doby na denním pořádku. Můj domov, moje nádherné město, se najednou stalo místem smutku a smrti. Nebe se zahalilo černým kouřem a výbuchy přehlušily zpěv ptáků. Už jsme dál nechtěli takhle žít. Děti nemohly chodit do školy, někdy jsme byli nuceni zůstat zavření v domě po celé týdny. Situace se každým dnem zhoršovala. Nakonec jsme se s manželem rozhodli: opustíme naši zemi a najdeme bezpečnější místo k životu. Vybrali jsme Španělsko.

Když jste muslimská žena v Evropě a nosíte hijab, lidé vás považují tak trošku za mimozemšťana. Není tak jednoduché zapadnout do společnosti nebo si najít španělské přátele. Média se totiž snaží vykreslit Islám jako náboženství terorismu. Někdy mi reakce lidí lezou na nervy, jindy je mi smutno a často se tomu musím smát. Pokud chcete vychovávat děti v kultuře sobě vlastní, ale nacházíte se přitom v zemi s kulturou odlišnou, narazíte na mnohé překážky. Nepomáhá tomu ani fakt, že jsem na to teď sama, manžel se vrátil zpět do vlasti, nabídli mu tam dobrou práci. Jsou ale dny, kdy mám chuť sbalit si všechny věci a vrátit se domů. Chtěla bych pomoci, cítím se provinile, že se nijak nepodílím na záchraně své země. Nejdůležitější je, že naše děti jsou šťastné, mají tu přátele a hlavně jsou v bezpečí.“