CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Individuální přístup ke studentům

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Zahraniční praxe ve více než 40 zemích 4 světadílů

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro kulturní a vzdělávací aktivity

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Netradiční výukové metody

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Socha příběhů - místo setkávání osudů klientů sociální práce

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro osobnostní růst

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Cesta Lal z Barmy do Indie

Rok 2012, malá horská vesnička v Barmě v oblasti zvané Chin State. S manželem Peterem, dvěma dětmi a dalšími příbuznými tu žije také Lal. Politická situace v oblasti, kontrolované policejními jednotkami, je nestabilní, bezpečnost téměř žádná, korupce vysoká a budoucnost nejistá. Denně odsud proudí desítky až stovky vystrašených lidí, kteří doufají pro sebe a své rodiny v lepší budoucnost za hranicemi země. Toužebně si přeje odejít i Lal, ale zmítají jí obavy a strach.

Kdo jí zajistí bezpečnou cestu? A kdo jí dá jistotu, že to za hranicemi bude lepší? Jako starší dcera má také zodpovědnost za své mladší sourozence a staré rodiče. Jak by je tu mohla nechat? Všichni ale odejít nemohou. Tak snadné to není.

Nejstarší dcerce Ngun jsou teprve dva roky a malé Sui Tin teprve pár týdnů. Odchod musí počkat. Zatnout zuby, jen co děti povyrostou, odejdou také. Jednoho večera se však sled událostí nečekaně mění. Mladší sestra Lal se vrací domů, oči zmáčené slzami. Velitel ozbrojených jednotek si ji vyhlédl jako svůj další cíl pro ukrácení dlouhé chvíle. Není první ani poslední dívkou s tímto osudem. Na rozdíl od mnoha jiných se jí ale podařilo uniknout díky pomoci manžela Lal Petera.

Rodina ví, že pro ni není ve vesnici bezpečno, po Peterovi již pátrají vojáci. Lal rychle balí věci své rodině, dětem, sestře. Sestra se však Lal vytrhává a odmítá odejít. Chce zůstat se starými rodiči, postarat se o ně. Čas utíká...

Píše se rok 2015. Sedím s Lal, Peterem a dětmi v maličké, ale útulné místnosti nedaleko centra v indickém Dilli. Rodina se rozrostla o malého Abrahama. Peter před chvílí přivedl Ngun a Sui Tin ze školy, kterou mohou bezplatně navštěvovat díky podpoře neziskových organizací. My jsme s Lal přišly z centra Jesuit Refugee Service, kde již půl roku každý den dochází do kurzu šití, počítačových dovedností a lekcí anglického jazyka. Už jen dva týdny, na konci kurzu dostane šicí stroj a bude moci pracovat doma.

Lal je v kontaktu s rodiči i sourozenci v Barmě. Snaží se je finančně podporovat, přestože její pětičlenná rodina žije pouze z jednoho platu. Po Peterovi doma stále pátrají vojáci. Lal s rodinou není v Indii bohatší, nemá větší byt a nevlastní téměř nic, žije však na bezpečném místě a mezi ostatními uprchlíky našla novou rodinu. Rodinu, kterou nespojuje rodokmen, ale stejná vize. Nežít minulostí, ale snahou pracovat na budoucnosti.


Eliška Šertlerová
květen 2015