CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Několikrát jsem ho zahlédla na ulici nebo před okny knihovny, když jsem měla výuku. Někdy si hrál na dětském hřišti, vždycky sám. Když jsem ho míjela, zvědavě mne pozoroval svýma hnědýma očima. Už na první pohled jiný než ostatní děti, při chůzi někdy ztrácí botu a pravé rameno má položené trochu níže než levé. Jeho reakce jsou pomalejší a nemluví úplně zřetelně. Pětiletý Jesus Emanuel z mexického města Temozon Sur.

A pak jednou, když jsem seděla na zídce od knihovny, překonal stud a začal si se mnou opatrně povídat. Co jsem mu nerozuměla pro vadu řeči, to zřetelně prozradil jeho úsměv a smích. Od té chvíle jsme se začali zdravit. Vždy, když jsem ho míjela, jsem na něj mávla a on, s malým zpožděním, kývnul na pozdrav. Někdy jen seděl u dveří knihovny a pozoroval, jak se učíme s ostatními dětmi.

V knihovně, kterou postavila organizace Fundación Haciendas del Mundo Maya, se místní děti mohou učit, číst a půjčovat si knížky. Mohou zde psát úkoly, protože na to doma často nemají dostatečný prostor a klid, najdou zde také počítač a internet, který není zavedený téměř v žádné ze zdejších vesnic. A je zde samozřejmě koutek na hraní, kde na ně čeká Lego, různé skládačky a další hračky.

Jesus bydlí v Temozon Sur hned vedle knihovny, nemá ale zatím proč sem chodit, protože je mu teprve pět let a ještě nenavštěvuje školu. Přesto jednou přišel se sešitem, že si jde zapsat do knihovny úkoly z matematiky. Chtěl mít zkrátka důvod sem přijít, tak jako ho mají ostatní děti.

Jesus občas jezdí na dětské tříkolce, která má vpředu košíček, v němž má místo na několik svých pokladů a prostor pro další, které by mohl cestou najít. Někdy mu ale jezdí špatně. To proto, že přední kolo je úplně pokřivené a tříkolka se pak špatně ovládá. Ale Jesus má i přesto svoji tříkolku rád, několikrát jsme na hřišti závodili, jestli je rychlejší než moje nohy. Když ho na cestě do knihovny potkají jiné děti, dobrácky ho postrčí, aby jel rychleji. Jesus nemůže chodit na hřiště do parku v centru vesnice. Není tolik pozorný a soustředěný a mohl by snáz přehlédnout auto. Tak někdy házíme kameny na květy bavlnovníku, které se – když je shodíme – rozpadnou a bavlna poletuje vzduchem. Je to jako když na zem padají chomáčky z mraku na nebi. Děti mi říkaly, že když takhle poletuje bavlna, máme si něco přát a to přání se nám splní.

Jesus nebyl chtěným dítětem. Když byl miminko, rodiče se o něj velmi špatně starali. Nepovídali si s ním, neučili ho správně chodit. Je to na něm poznat i dnes, když už je větší. Často zůstával zavřený doma úplně sám třeba i několik dní, jen s troškou jídla. A když se mu něco nepovedlo, něco rozbil nebo provedl, byl za to bit. Byl za to bit hodně, rány padaly i tam, kde to může hodně ublížit, třeba na hlavu. To se hodně podepsalo na stavu, ve kterém je Jesus teď.

Jesus by měl jít v září do školy, měl by se začít učit psát, počítat, objevovat nové věci, svět, bavit se. Nic z toho ale není jisté, protože potřebuje více pozornosti, kterou mu v Temozonu nemohou učitelé poskytnout. Moje přání tedy je, aby se Ti, Jesusi, i přes toto všechno v životě dařilo, abys měl sílu a podporu a mohl vyrůst v krásného člověka, kterým jsi, kterého vidím v Tvých očích a úsměvu. Mé přání odnesl vítr v chomáčcích bavlny a věřím, že čas je naplní.