CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

„A povíte mi o tom?“ „Inu, povím… Je to totiž velká romantika! Ale víte… To musí zůstat mezi náma. Stalo se to 7. července 1952, byl horký letní den, jely jsme s Božkou na Bezedník. A když jsme šly po pěšince… Víte, eště před hradem, uslyšely jsme hlasy, a když jsme se otočily… Tak to jsem ho poprvé uviděla…“ „Stando?! Stando, pojď sem, prosím tě,“ volá paní Zdenka na svého manžela a zvoní velkým zdobeným ovčím zvoncem.

Paní Zdenka pochází z malé dědiny Kašava v Hostýnských vrších. Je to tam, kde končí chleba a začíná kaméní. Většinu života pak ale strávila v Brně, a v Malenovicích u hradu, kde měl její manžel – polesný - revír, jež spravoval. U nich doma bylo vždycky dost práce, péče o děti, zpracovávání úrody ze zahrady (a to vskutku ve velkém, pan manžel nebyl žádný troškař), též bylo třeba naučit se kuchařskému umu v úpravě zvěřiny, mít vždy doma uklizeno, napečeno, vypráno, vyžehleno, nakoupeno, vyzdobeno…

Paní Zdenka pracovala na ekonomických odděleních v různých podnicích, vždy velmi dobře, pečlivě a zodpovědně. Na důchod se vrátila s manželem zpět do svého rodiště, kde si společně s dcerou a zetěm postavili dům.

Jelení paroží, srnčí paroží, napravo, nalevo… Ale les to není. Les je volný prostor, svěží vzduch, zpěv ptáků, blaho zeleně. Byt paní Zdenky a jejího manžela Stanislava je sice plný paroží, ale jinak je vězením, smutným vězením, do něhož vedou dvě patra nešikovných, prudkých schodů. Jejich vinou je tato laskavá, milá, moudrá paní, která se již několik let může pohybovat jen v chodítku za doprovodu druhé osoby, odkázaná na popocházení z pokoje do kuchyně a zpět, na pohled z okna a na teploměr, na novinky od manžela, které pochytí po cestě, když se vydá na nákup do Podhoranky, kde mají drahé jogurty.

Manželé mají zažádáno již dlouho o umístění v domovech, marné je však jejich čekání, neb chtějí odejít společně. Neb musí odejít společně… Nemohou se opustit, protože je svornost a láska i v těžkých dnech, které zažívají, natolik obemyká, že není možné z toho obejmutí vystoupit.

Během své praxe jsem o paní Zdenku každé ráno chodila popečovat a nasát životní moudrost, která z ní čiší skrze obyčejné příběhy. Ale některé z nich… třeba o americkém letadle, co sestřelili za války, o maměnce, co ju srazil blesk, nebo o tom, jak se v zimě chodívalo s kárkou s jabkama pěšky do Zlína… ty už jsem kdysi slyšela. Jak to?!? Znala jsem je z vyprávění své babičky, která totiž žila taky v Kašavě, tam, kde končí chleba a začíná kaméní, tam, kde jsou rodinné kořeny zapuštěné hluboko do země, a kde jsou vlastně skoro všichni v rodině. Tak jako má babička a paní Zdenka, má příbuzná, o níž jsem dříve nevěděla.

P. S. Tři dny poté, co jsem se rozloučila s paní Zdenkou, protože mi končila praxe, jí i manželovi přišlo pozvání do nedalekého domova seniorů. V únoru mi volali, že jsou spokojení a právě popíjejí čaj na verandě.