CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Když jsem se jí podíval do očí, věděl jsem všechno ještě dříve, než začala vyprávět. Oči čtrnáctileté Berindy z Keni mě probodly dospělým pohledem předčasně zestárlého člověka.

Ještě v sedmi letech se Berinda na svět dívala očima dítěte, ale vše se mělo brzy změnit. Hádky mezi rodiči, které byly na denním pořádku, se stupňovaly natolik, že matce jednoho dne došla trpělivost a od muže i s Berindou odešla k babičce. Pro Berindu to ale nebyla dobrá volba. Vypráví, jak ji jednou babička poslala do obchodu koupit cigarety. Na cestě zpět ji zastihl hustý déšť a než stačila doběhnout domů, cigarety se rozmočily. Babička ve vzteku popadla hůl a začala Berindu zuřivě tlouct. Zbila ji tak, že měla jedno stehno úplně zmasakrované. Noha začala časem bolet a otékat a vytékalo z ní cosi nepěkného.

Otec, který přijel Berindu zanedlouho navštívit, se okamžitě rozhodl odvézt ji do nemocnice. Začalo tak její sedm let dlouhé putování. Protože bydleli v Keni blízko hranic s Ugandou, vydali se přes hranice. Plavili se přes Viktoriino jezero, kde se na více jak tři měsíce usadili na ostrově Buzili a až poté mohli lodí putovat dále do města Biikwe. V září roku 2007 tady Berindu přijali v nemocnici svatého Karla Lwangi s mokvající ranou na opuchlé noze. Otec poprosil jednu z nemocničních uklízeček, zda by se o Berindu nemohla na nějaký čas postarat a vzít ji k sobě a poté odcestoval shánět finance na léčení. Od té doby ho už nikdo neviděl.

Pobyt v nemocnici je drahý a Berinda neměla ani peníze, ani nikoho blízkého, kdo by za ni zaplatil. Měla ale štěstí – mohla zde zůstat díky programu Adopce na dálku, zajišťovanému mimo jiné pražskou Charitou. Když se po několika měsících její zdraví zlepšilo, přemístili ji do školní ubytovny v oblasti Lugasa.

Berinda ale začala tesknit. Stýskalo se jí po rodině. Jednoho dne se rozhodla, že napíše dlouhý dopis o tom, jak se cítí, jak často pociťuje hrozné bolesti a jak moc si přeje najít svou biologickou rodinu. Dopis ale neměla kam poslat, proto ho tajně položila na motorku jednomu sociálnímu pracovníkovi. Když si ho přečetl, rozhodl se Berindě pomoci. Začalo velké pátrání, na němž se podílelo mnoho lidí, úřadů i rozhlas. Trvalo neuvěřitelných šest let.

Když Berinda odjela z domova s otcem, byla velmi malá a skoro nic si z té doby nepamatovala. Časem se jí ale v paměti objevovaly střípky vzpomínek, které ji a sociálního pracovníka zavedly nejprve na břeh Viktoriina jezera, kde se před nějakou dobou s otcem vylodila, a odtud na ostrov, na němž strávila více jak tři měsíce. Po otci ale nebylo ani vidu ani slechu, dověděli se pouze, že odplul na jakýsi velmi vzdálený ostrov. Po důkladném pátrání ale našli člověka, který věděl, kde žije Berindina rodina. Berinda se za ní zpět do Keni spolu se sociální pracovníkem vypravila v březnu 2014.

Díky pomoci mnoha lidí Berindina dlouhá a strastiplná cesta dopadla šťastně. A ačkoli ji občas zlobí staré zranění, kvůli kterému musela podstoupit mnoho operací, cítí ve svém životě po nekonečně dlouhých sedmi letech opět úlevu a radost. V srdci každého člověka je zakotvena nesmírná touha být s těmi nejbližšími, ať už se proti nám provinili jakkoli. Tato touha a láska umí nejen odpouštět, ale překoná i ty největší překážky.