CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Bob Marley a Usain Bolt v jednom. Ano, tenhle muž černé pleti a vysoké atletické postavy s vlasy spletenými do začínajících dredů by se dal při troše fantazie zaměnit za krále reggae či nejrychlejšího muže planety. Ale nenechte se zmást. Podobně je na tom polovina mužů ze Senegalu – malé francouzsky mluvící země na západním pobřeží Afriky, odkud hrdina mého příběhu pochází.

Seznámili jsme se ve Valencii. Když se zrovna probírala na hodinách španělštiny pro emigranty tématika rodiny, profesorka se ho zeptala, jestli má nějaké děti. „Kdysi jsem měl tři syny, teď už mi však zbývá jediný,“ odpověděl. To mě zarazilo. Po dlouhém váhání a nejistotě, zda se nejedná o příliš troufalý krok, jsem se odhodlala Mamadouha na tuto část jeho života zeptat. Tak jsem se dověděla, proč se jako mladík rozhodl opustit svou zemi, rodinu a vše co kdy znal a odjel zkusit štěstí do Evropy.

Mamadouh měl kdysi dva syny, kteří ale ve velmi mladém věku zemřeli na důsledky průjmového onemocnění. Jak je to možné? Co je pro Evropana banálním onemocněním, znamená v rozvojovém světě hrozbu, která si jen v Africe denně vyžádá životy čtyř tisíc dětí. Když mi Mamadouh líčil tuto realitu, dívala jsem se na něj zaraženě. „To je mi moc líto,“ byla jediná odpověď, na kterou jsem se v tu chvíli zmohla. „No pasa nada… Así es la vida,“ odvětil mi se špetkou smutku v hlase, „to nic, takový už je život.“ Tehdy mne překvapovalo, s jakým klidem je Mumadouh schopný o těchto věcech mluvit, ale dnes už to snad chápu lépe. Smrt dětí v mladém věku je nejen v Senegalu tak častým jevem, že jim mnohdy rodiče v prvních měsících života ani nedávají jména.

I přes tuto smutnou zkušenost se Mamadouhovi a jeho ženě po čase narodil třetí syn a bez úhony se dožil stabilního věku. Brzy poté ale mého přítele začala pronásledovat další znepokojivá myšlenka. Přestože je v Senegalu zavedena povinná školní docházka, zhruba dvě třetiny obyvatelstva zůstanou negramotnými. Pro většinu obyvatel je přístup k základnímu vzdělání velmi obtížný a k tomu kvalitnímu téměř nemožný. S odhodláním poskytnout svému zbývajícímu synovi šanci na lepší budoucnost se tedy Mamadouh rozhodl odjet hledat štěstí do Španělska.

Moc ráda bych teď psala o tom, jak se mu podařilo dosáhnout všeho, co si předsevzal, ale události se nevyvíjely tak úplně podle jeho představ. Pokud do Evropy přijedete jako migrant z Afriky, bez znalosti jazyka a jakéhokoliv zázemí, nikdo na vás s otevřenou náručí nečeká. Mamadouh se musel vypořádat s mnohými překážkami – jazykovou bariérou, počáteční xenofobií, rozpadem vztahu s manželkou a odloučením od syna. „Nebylo to snadné,“ vzpomíná Mumadouh. Dnes už se snad pro něj věci vyvíjejí lépe. Má trvalou práci, španělsky už umí tak dobře, že dokonce začal zapomínat svůj rodný jazyk, našel si přítelkyni a hlavně získal povolení k trvalému pobytu. Ale nejdůležitější cíl, který stál u zrodu jeho pouti, dodnes zůstává nenaplněn. Svého syna Mamadouh neviděl už více jak pět let. Dennodenně s ním sice telefonuje, ale ani nejmodernější technologie nevynahradí roky odloučení.

Jak se osudy Mumadouha a jeho syna budou vyvíjet dále, netuším. Mohu jim jen přát štěstí a doufat, že se jim nakonec podaří být opět spolu, jak by to mělo být v každé rodině na světě. Nehledě na to, zda žije v Olomouci, Valencii či malé vesničce v odlehlém koutku Afriky.