CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Do dveří těžkopádně vešel mladík, neohrabaně mi podal ruku a se špatnou výslovností a artikulací se rusky představil. Asi to bude jeden z klientů Denního centra pro děti s postižením, které zde zřizuje arménská Charita, říkala jsem si. Ještě ten den jsem ho ale viděla pomáhat s distribucí balíčků se základními potřebami pro seniory, objevil se i při chystání různých oslav v Denním centru pro seniory a často jsem ho zahlédla i v Denním centru pro děti s postižením. Byl prostě všude. Obdivovala jsem ho už tehdy - a to jsem se s ním ještě neznala. Dětská mozková obrna, která ho poznamenala, ho neomezuje ani v nejmenším. Naopak, považuji ho za nejpilnějšího člověka v Caritas Arménia.

V Arménii neexistují speciální školy pro děti s postižením, proto Karen poprvé usedl do školní lavice spolu s mladší sestrou až v osmi letech. Byť s horšími známkami, přesto školu v osmnácti letech zvládnul zakončit. Silné zemětřesení v roce 1988 zanechalo v Arménii následky, které jsou zde stále vidět na každém kroku. Najít zaměstnání je velmi těžké pro zdravé lidi, s postižením je to téměř nemožné. Ne však pro Karena. Nelíbilo se mu, že všichni z jeho rodiny chodili do práce a on zůstával doma sám. Chtěl být mezi lidmi. Ve dvaceti letech se proto přihlásil jako dobrovolník ve zdejší Charitě. Začínal s distribucí balíčků pro seniory a nebylo to jednoduché ani pro něj, ani pro charitní pracovníky, kteří se s Karenem museli naučit spolupracovat. Vinou omezení v pohybu zpočátku nezvládal balíčky správně uchopit, často se mu protrhly a on skládal věci znova a znova. Mnoha seniorům, kterým Karen balíčky donášel, se zase nelíbilo, že by jim měl někdo „takový“ chodit pomáhat, když sám je částečně nemohoucí. Mnozí byli tak bezcitní, že si pracovníkům Charity v Karenově přítomnosti stěžovali, že ho doma u sebe nechtějí. Jako by si mysleli, že je Karen i hluchý, že nevnímá své okolí.

Karen měl ale sám se sebou i s druhými hodně trpělivosti. Po pracovní době si vzal seznam seniorů a začal obcházet ty, kteří potřebovali více pomoci. Časem si díky své píli a ochotě získával jejich důvěru a přízeň. V práci se také otrkal, vydobyl si respekt. Když s rozdáváním balíčků začínal, klienti se na něj zprvu vrhali jako roj vos, až se vylekal a vyděšeně stáhnul do kouta místnosti. Dnes už jsem byla svědkem, že se nebojí zvýšit hlas a sjednat ve frontě pořádek.

Denní centrum pro děti s postižením funguje pod arménskou Charitou od roku 2008. Karen byl jeho první dobrovolník, dokonce měl tu čest přestřihnout slavnostní pásku při otevření centra. Po šesti letech trpělivého dobrovolničení zažádal v Charitě o práci a skutečně ji hned druhý den dostal, spolu s možností nastoupit do ročního kurzu pro sociální pracovníky. Plat sice není příliš velký, ale Karenovi spolu s invalidní penzí ve výši zhruba tisíce korun měsíčně zatím stačí, přispívá rodičům na chod domácnosti a postupně se stává soběstačným.

Karen je úžasný člověk, díky němu máte pocit, že můžete zvládnout vše a že na světě jsou stále ještě dobří a nesobečtí lidé. Nikdy nic nevzdal, i když mu život připravil hodně překážek. Může být vzorem všem dobrovolníkům. Má velké sny, že si najde skvělou a zdravou ženu a založí rodinu. Možná si někdo pomyslí, že člověk s postižením zdravou ženu najít nemůže. Já ale věřím, že může. Víte proč? Ať už si myslíte, že něco dokážete, nebo jste přesvědčeni, že nedokážete nic, pokaždé budete mít pravdu. A Karen je přesvědčen, že to dokáže – a proto se to opravdu stane.