CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Individuální přístup ke studentům

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Zahraniční praxe ve více než 40 zemích 4 světadílů

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro kulturní a vzdělávací aktivity

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Netradiční výukové metody

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Socha příběhů - místo setkávání osudů klientů sociální práce

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro osobnostní růst

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Proč jsem si vybrala příběh babušky Guljustany z Ázerbájdžánu

Strasti a bolesti, kterými si musela za život projít, nepopisuje nijak tragicky. Sedmasedmdesátiletá Guljustana, drobná žena s šátkem na hlavě a neuvěřitelnou jiskrou v očích, je silná a hrdá a nemá ve zvyku si stěžovat. Já ji však za to obdivuji a proto jsem si vybrala právě její příběh. Ale vlastně k tomu mám ještě další důvod...

Guljustana se narodila v Baku, hlavním městě muslimského státu Ázerbájdžán. V sedmnácti letech si ji vyhlídl budoucí manžel Achliman na fotce její kamarádky. Jak je zde zvykem, přijel si pro ni do Baku s tím, že se musí stát jeho ženou a že se zpátky do svého rodného města Shirvanu vrátí jen s ní. Jako dobře vychovaná Azerka se sňatkem souhlasila a do Shirvanu, nevelkého města jihozápadně od Baku, se svým nastávajícím skutečně odjela. Postupně se jim narodily tři děti – synové Narman a Farman a dcera Šalala. Guljustana celý život pracovala jako zdravotní sestra a ve městě, kam kdysi následovala svého muže, žije dodnes.

Když bylo Guljustaně pětačtyřicet let, manžel Achliman zemřel. Na samotné vdově zůstalo břímě uživit celou rodinu a udržet dceru Šalalu na středoškolských studiích a syna Farmana na vysoké škole v Moskvě. Guljustana ovšem dobře věděla, jak bude pro její děti vzdělání důležité, a tak i za cenu velkého odříkání obě děti dostudovaly.

Boje o Náhorní Karabach, které v Ázerbájdžánu vypukly počátkem 90. let, znamenaly v životě Guljustany další tragický mezník. Válka vzala Guljustaně nejstaršího syna Narmana. Zůstala po něm mladá žena a malý syn Nidžad. Guljustana se musela nejen vyrovnat se smrtí svého milovaného syna, ale také se začít starat o ovdovělou snachu a prvního vnuka.

Poválečná ekonomická situace v zemi donutila zbylé dvě děti Guljustany Farmana a Šalalu opustit Ázerbájdžán a hledat štěstí jinde. A tak dnes žije dcera Šalala s rodinou na Ukrajině, zatímco syn Farman zase v České republice. A babička Guljustana, která se celý život starala o druhé, zůstala ve svém malém bytě sama se vzpomínkami, modlitbami a Koránem. „Takája sudba, Alláh s nami,“ říká smířeně a i když žije neuvěřitelně skromně, nestěžuje si. Litovala jen toho, že se nikdy nesetkala se svými vnoučaty. Ale osud dokáže být nejen mimořádně krutý, ale i mimořádně vlídný.

Možná už tušíte, proč jsem si vybrala právě tento příběh. Stal se totiž malý zázrak. Dveře skromného příbytku bábušky Guljustany se v dubnu letošního roku náhle otevřely a v nich stála její vnučka, kterou uviděla poprvé v životě. Byla jsem to já, která se do rodné vlasti mého otce vrátila pomáhat jako studentka CARITAS-VOŠs Olomouc.


Radka Kachramanová
květen 2013