CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Všichni kolem běhají a křičí, ale ona sedí tiše, přemýšlivě a nesměle nad domácími úkoly. Magdaléna je už na první pohled jiná, než její vrstevníci, pobývající v Centru pro děti při organizaci Nadež v makedonském městě Šuto Orizari. Když se na vás podívá svým hlubokým pohledem, jako by se ani nedívalo dítě. Ale ona Magdaléna už vlastně v některých ohledech dítětem ani být nemůže.

Nadež znamená v makedonštině „naději“, naději na snesitelnou budoucnost a lepší vyhlídky zdejších dětí, na jejich integraci do společnosti. Organizace tohoto jména se o to snaží vzděláváním a podporou zranitelných rodin, přesně takových jako je ta Magdina. Magda žije spolu se třemi sourozenci, babičkou a rodiči v malém domku ze dřeva a hlíny na kraji jedné z desíti městských částí Skopje, která nese název Šuto Orizari. Šutka, jak se tady zkráceně říká, je údajně největší a taky nejchudší romskou městskou čtvrtí v Evropě. Magdaléna a její rodina jsou tedy nejchudší z nejchudších - žijí nejen na samém okraji makedonské společnosti, ale i na okraji Šutky.

V Šutce pracujeme v jedné z mnoha neziskových organizací, které tady mají opravdu hodně co dělat. Dětem pomáháme s domácími úkoly a vysvětlujeme obtížnou školní látku, pak je ve volném čase zaměstnáváme a bavíme kreativními aktivitami a učíme dalším dovednostem. Nejchudším rodinám také rozdáváme humanitární pomoc – hygienické potřeby, dětskou výživu, oblečení.

Vysoká nezaměstnanost je bolestí celé Makedonie, v Šutce však přesahuje průměrných třicet procent více než dvojnásobně, pohybuje se tady od sedmdesáti procent nahoru. Mnoho zdejších je navíc negramotných nebo má jen základní vzdělání. Připočtěte si k tomu nefungující systém sociálního zabezpečení a vyvstane před vámi obraz naprosté beznaděje a chudoby bez dostatečné zdravotní péče, přitahující problémy s drogovou závislostí či dětským životem na ulici. Cestou ven z tohoto začarovaného kruhu chudoby by mohlo být vzdělání, jenže školství v Makedonii je na žalostně nízké úrovni. Typickým domácím úkolem Magdalény je opisování, každý den má nejméně do dvou předmětů opisovat sáhodlouhé texty z učebnice do sešitů. Čtení, psaní, i počítání malé násobilky jí totiž i v deseti letech dělá velký problém. Magdaléna je asi dyslektička, ale ve zdejším školství, zatíženém nedostatkem učitelů i financí, o to nikdo nedbá. Magda jen stěží zvládá čtení v makedonštině, přesto má mezi školními předměty angličtinu i němčinu. A pro učitele je nejjednodušší zadat jí za domácí úkol opisování a tvářit se, že se to vše samo jednoho dne nějak zlepší.

Jenomže nezlepší, rozhodně ne samo. A tak s ní každý den trpělivě sedáváme a po malých krůčcích se snažíme vštěpovat jí základy psaní, čtení a počítání, které si měla osvojit už v první třídě. Ale jde to pomalu. K trvalému zlepšení by bylo zapotřebí dlouhodobě spolupracovat se školou i rodiči. Ani jedno není možné - škola nemá kapacitu a rodiče znalosti.

Má Magdaléna opravdu onu „naději“, že se jednoho dne vymaní z tohoto začarovaného kruhu, z této pasti nedostatečného vzdělání a chudoby, nebo je pointa jejího příběhu už dávno napsána bez šance ji změnit? Když na nás upře svůj hluboký a dospěle smutný pohled, máme pocit, že už tuší a očekává, jakým směrem se její život bude ubírat.