CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Hanka se projíždí se svou kamarádkou na jednom kole. Dovádějí, skotačí, jak se patří na zdravá sedmiletá děvčata. V zápalu hry si nevšimnou, že právě vyjíždějí z vedlejší ulice na hlavní. Je už to dlouhých třiadvacet let, ale Hanka na ten okamžik stále vzpomíná. V tu chvíli se jí svět převrátil naruby.

Auto, které je srazilo, vůbec neublížilo Haniččině kamarádce. Hanka už takové štěstí neměla. Dlouho byla v komatu a bojovala o holý život. Ani když se probrala, nevypadaly její vyhlídky nikterak příznivé. „Hana se už nejspíš nikdy nepostaví na nohy, jelikož ochrnula na pravou část těla, závažný úraz hlavy způsobil, že možná nebude komunikovat,“ zněla první diagnóza lékařů.

Mnoho lidí by po tomto verdiktu ztratilo sílu a naději, ale to nebyl případ Haničky a její rodiny. Hanka podstoupila několik operací, terapií, masáží, dřela na rehabilitacích a také se snažila trénovat paměť. Současně začala navštěvovat stacionář Jasněnka v Uničově, zařízení pro lidi s tělesným a mentálním postižením, kde také absolvovala devítiletou školní docházku. Na tom, že je dnes z Haničky veselá a pracovitá mladá žena, má největší zásluhu její obětavá rodina, která jí byla a stále je obrovskou oporou. A spolu s ní také stacionář Jasněnka, kde se Hanička mohla rozvíjet po všech stránkách a kde se také naučila svému oblíbenému vyšívání.

Hanička si někdy postěžuje na třes v pravé ruce, který ji u některých činností hodně omezuje, také na občasné zapomínání, na bolesti hlavy... Je ale úžasné, s jakým nadhledem dokáže své problémy snášet. Umí si z nich dokonce dělat legraci – to když například třesoucí se ruku napomíná: „Ty ruko, já tě asi prodám!“. Hanča je dobrosrdečná, miluje rodinné oslavy, ráda pomáhá v domácnosti, je typická hospodyňka. V Jasněnce je velmi šťastná, má zde spoustu kamarádů a také se tu seznámila s přítelem Kamilem, s nimž se často navštěvují a chodívají si zatancovat nebo na večeři.

Jakkoli byly prvotní předpovědi lékařů pesimistické, Hanka se dokázala díky své houževnatosti, pomoci rodiny i lidí ze stacionáře Jasněnka ohromně vypracovat. Občas se ale přece jen vrací ve vzpomínkách před onen osudný okamžik před třiadvaceti lety. Když se jí ptám, co by si přála na Vánoce, ihned odpoví, že jen jedno. „Abych byla zase zdravá...“