CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Individuální přístup ke studentům

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Zahraniční praxe ve více než 40 zemích 4 světadílů

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro kulturní a vzdělávací aktivity

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Netradiční výukové metody

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Socha příběhů - místo setkávání osudů klientů sociální práce

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro osobnostní růst

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Velká voda v životě Borana

Při lokálních povodních v Kosovském městě Gjilane jsem procházel oblastmi, kde voda už zvolna opadávala. Místní už si na záplavy zvykli, trápí je pravidelně dvakrát až třikrát ročně, vždy je zaviní odpadky zanesená nefunkční síť koryt a kanálů. Nikdo s tím ale nic nedělá, prý nejsou peníze. A přesto jsem narazil na člověka, pro kterého nebyly povodně samozřejmostí.

Na jednom místě procházky, skoro u potoka, mě chytil za ruku nějaký stařík. Když zjistil, že umím srbsky, dal se se mnou do hovoru a pozval mne k sobě domů. Jmenoval se Boran.

Nevím, kolik je mu přesně let, ale odhadoval bych mu asi tak 60. Dříve bydlel někde na vesnici, a pracoval jako inženýr textilních strojů v nedalekém městečku. Ale když v roce 199* (musím zjistit) Albánci bojkotovali Srbsko a odešli ze zaměstnání, odešel také a od té doby je bez zaměstnání. A jeho rodina? Tu mu vzaly válečné události jako velká voda, náhle a bez varování. Syn mu za války zmizel neznámo kam a žena pak zemřela. „Byly to těžké časy,,“ vzpomíná těžce Boran, „ale ty zažívala většina obyvatel Kosova.“

Boran se přesto nevzdal. Chtěl opět pracovat a alespoň trochu důstojně žít.. Ale najít práci v Kosovu, kde je nezaměstnáno 70% obyvatel, je pro staršího člověka takřka nemožné. Boran se přesto nevzdával, změnil mnoho profesí a nakonec se mu místo najít podařilo - letos v zimě nastoupil jako policejní úředník v Gjilane. Našel si zde podnájem bytu byt 1+1 a přestěhoval se do míst, která neznal. Nevěděl nic o pravidelných povodních, na které se místní již dovedou připravit.

Další velká voda přišla s počínajícím jarem v dubnu. Boran toho v životě moc neměl - kanape, skříň, židli, stůl, a pár osobních věcí. Většina z toho byla během několika minut pod bahnitou hladinou. Smutně se rozhlížel po svém příbytku, ale bylo mu jasné, že mu nikdo nemůže příliš pomoci. Lidé si musí pomoci sami.

Když jsme se loučili, zeptal jsem se nesměle, co bude dělat dále. „Dnes budu nocovat u sousedů,“ pousmál se, „no a pak se věci omyjí a usuší a život půjde dál…“


Tomáš Vohník
květen 2006