CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Ta tvář zdaleka neodpovídala věku čtyřiadvaceti let. Propána, kde přišla tak brzy k tolika vráskám, divila jsem se. Na vysvětlení ale stačilo i to málo, co jsem se dověděla od kolegyně z prostějovské organizace Podané ruce – Alenku zavrhla matka a několikrát se pokusila o sebevraždu.

Její osud mě zvláštním způsobem přitahoval, přála jsem se s ní poznat a dovědět se více. Stále jsme se ale míjely ve dveřích – já na cestě do práce, ona do školy. Podařilo se to až po týdnu. Alenka nebyla ve škole a přišla do klubu. Bylo vidět, že už toho zažila opravdu hodně. Vrásčitá pleť, nejisté vystupování, plachá chůze. Snažila jsem se ji zapojit do probíhající hry, ale ona jen přisedla a řekla, že jí stačí, že může být s námi

Když bylo Alence dvanáct, její otec se oběsil. Matka začala pít, přestala pracovat. Na alkohol vždy padl celý Alenčin sirotčí důchod. Občas se sice Alence podařilo peníze schovat a zaplatit alespoň inkaso, ale matka, která si mezitím našla hospodského přítele, byla většinou rychlejší a peníze zabavila. Dluh za nájem obecního bytu zanedlouho narostl na půl milionu korun. Na ulici neskončili jen díky tomu, že dluh za ně zaplatila Alenčina sestra, která žije v Saudské Arábii. Přestala se ale se svou sestrou bavit, protože matka jí nalhala, že dluh má na svědomí Alenka, neboť propadla alkoholu.

Po celou dobu společného bydlení s matkou trpěla Alenka hladem. Někdy musela vyžít jen s jedním rohlíkem na den, často byla pouze o vodě. Hlad, stres a neustálé ponižování matky alkoholičky přivodily Alence psychické poruchy. Chtěla si vzít opakovaně život, jednou si podřezala žíly, podruhé spolykala prášky. Vždy ale přežila. Jednoho večera se opilá matka s přítelem vrátili z hospody a našli Alenku, která opět spolykala prášky, ležet na zemi a naříkat, že chce zemřít. Otčím ji poradil, že lepší než prášky je nůž a podal jí ho, aby se mohla zabít. Alena ho naštěstí neposlechla a utekla.

Nějakou dobu bydlela u Hanky, známé své matky, hospodyně místního kněze. Ani tady jí ale matka nedala pokoj. Prostředkem jejího psychického teroru se stal mobilní telefon, který musí mít Hanka stále zapnutý – posílala vyděračské SMS, nepřetržitě něčím vyhrožovala. Její patologické chování musela řešit policie jako stalking.

Alenka už měla jednou být maminkou, otěhotněla v devatenácti letech, Nešťastnou náhodou potratila, když uklouzla na bruslích. Kluk, s nímž dítě čekala, ji ale podváděl. Alenka proto na muže zanevřela. Když si v čase prázdnin vydělávala se svou nejlepší kamarádkou na brigádě v zahraničí, zjistila, že se zamilovala právě do ní. Kamarádka se jí vysmála a chvíli se s ní nebavila. Pak ale přišla na to, že by mohla Alenčiny city zneužívat. Nechala si platit oblečení, výlety. Alence chvíli trvalo, než jí došlo, že byla opět zrazena a zneužita.

Člověk ale není nikdy úplně a beznadějně sám. Na popud třídní učitelky navštívila Alenka organizaci Podané ruce, nízkoprahové zařízení pro děti a mládež v Prostějově. Alence tady pomáhají s přípravou na maturitu i výběrem vysoké školy. Pracovníci zdejší Charity jí zase sehnali byt a přispěli jí na první tři nájmy. Teď už si bydlení platí sama a z pěti tisíc sirotčího důchodu jí tak na živobytí zbývají měsíčně dva tisíce. „S tím vyjdu bez problémů, já dokážu vyžít s pětistovkou na měsíc,“ šokuje nás Alenka.

Alenka pravidelně navštěvuje psychiatra a užívá léky na uklidnění. V organizaci Podané ruce jí hledají dobrého psychologa, s jehož pomocí by mohla časem léky vysadit. A pomáhají, aby přes to vše, co má za sebou, neztratila víru v život i sebe sama. Aby se našla, poznala a přijala, aby to nevzdávala. A aby už na jejím mladém obličeji nepřibývaly další vrásky starostí.