CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Usměvavá paní Jana se narodila před třiceti lety do početné prostějovské rodiny, v níž vyrůstala s osmi sourozenci uprostřed lásky Romských rodičů. Na rodinu stále s radostí vzpomíná, koneckonců dobré sourozenecké vztahy přetrvaly dodnes. A dobrou rodinu, která může sloužit jako vzor, založila podle vzoru z dětství i paní Jana.

S manželem se seznámila ve čtrnácti letech. Vždy chtěla mít hodně dětí, proto jich dnes spolu vychovávají devět. Rodina žije vcelku spokojeně ve vesnici nedaleko Prostějova v domku, který jim za symbolickou cenu před třinácti lety prodala jedna lékařka, dodnes dobrá rodinná přítelkyně. Jenže na domku se už podepsal zub času, v jedné místnosti se ze střechy propadla cihla stropem, v další, kde rodina přespává, hrozí zřícení stropu. Paní Jana vzpomíná na dobré časy před třemi lety, když měl manžel ještě práci a bylo více peněz. Dnes musí rodina vyžít pouze ze sociálních dávek. Střechu nad hlavou si z nich už ale neopraví.

My, členové majoritní společnosti, obvykle ani nevíme za co utratit peníze při brouzdáním obchody plných lákavého a reklamou vychvalovaného zboží. Rodinu paní Jany zajímá něco jiného. Starostlivá maminka devíti dětí, usmívajících se od ucha k uchu, nemůže dětem koupit boty či oblečení jinde než v secondhandu. O počítači, kterým se dnes chlubí snad každé české dítě, si mohou nechat jen zdát. Stejně jako o opravě propadajícího se stropu.

V životě rodiny paní Jany ale nechybí cosi prostého, avšak zcela zásadního. Láska. Láska rodičů k dětem, láska dětí k rodičům, vzájemná sourozenecká láska. Paní Jana se svým mužem milují svých devět malých potomků tak, že by je nikomu a za nic nedali. Jak praví jedno romské přísloví: „Jedna matka, jeden otec a mnoho dětí, v tom je síla Romů.” Rodina paní Jany je toho důkazem.

Paní Jana mluví o svém muži s velkou úctou: „On má dobré srdce. Ale když by někdo měl něco proti našim dětem, bude nepříčetný, výbušný.“ Někteří lidé se prý divili, proč s ním paní Jana stále žije, když je tak výbušný a tím podle nich i nesympatický. „Já se na vzhled nedívám,“ odvětí paní Jana, „já se dívám na jeho srdce.“ Jsou spolu už šestnáct let a on je laskavý přítel a dobrý otec svých dětí. „Když jsem nemocná,“ vypráví dále Jana, „nechá mě ležet v posteli a uvaří, uklidí, děti pohlídá. Někdy i jen tak, sám od sebe.“ Pro Romského muže je to podle ní přirozené, na rozdíl od rozvodu. Jestliže by Romský muž od rodiny odešel, znamenalo by to pro něj velkou ostudu.: „Když založíš rodinu, tak s tou rodinou musíš i skončit, musíš se postarat, i kdyby železo, tak železo,“ uzavírá paní Jana dalším příslovím.

Ačkoliv je z každé návštěvy v rodině patrno, jak se zde všichni mají rádi, paní Jana se v posledních dnech trápí obavami, aby se jednoho rána neprobudili pod nánosem sutin z propadnutého stropu nad hlavou. Zdá se mi absurdní, že stát nabízí rodině jediné východisko v podobě azylového bydlení pod pohrůžkou odebrání dětí, místo aby poskytnul rodině ubohé čtyři tisíce na dokončení místnosti k bezpečnějšímu bydlení ve vlastním domě.

Nedávno se však rodině zasvítil paprsek naděje. V sousedství domku paní Jany, mimochodem na jejím pozemku, stojí další domeček, jehož majitel nabídl rodině od nového roku pronájem. Smlouva zatím není podepsána, ale paní Jana s celou svou rodinou vší silou doufá v dobrý konec. „Hlavně ať toto ať vyjde, co potřebuju víc, deset tisíc nebo i všechny peníze co mám bych za to dala, hlavně abychom byli spolu!“ A já se modlím za to, aby konečně usínali s pocitem, že v novém toužebně očekávaném domě na ně střecha nad hlavou nespadne.

Tahle početná Romská rodina mi ukázala, jak nesmyslné je hodnotit lidi podle barvy pleti či majetku a nevidět to důležitější - jejich úsilí budovat v rodině pouta vzájemné lásky, která jsou silná jako skála.