CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Páté patro v domově pro seniory, chodba, okno. Jediné okno. Jako by tam ani nepatřilo. Okno, které spojuje toto poschodí, určené pro seniory s demencí, s okolním světem. A na etážové chodbě Jitka, nenápadná hubená žena menší postavy, trávící každý den zkroucená na vozíčku... Také ona spojuje oba světy, ten venkovní a ten za velkou zdí Alzheimerovy choroby. Přes tichou nenápadnost nešlo Jitčinu usměvavou přítomnost přehlédnout. Ani jeden den ji v pokroucených a těžko ovladatelných rukou nechyběla jehla a háčkovací potřeby. O Jitce a o mostech tam a zpět bude můj příběh.

Jak je možné, že přes svůj handicap dokáže každý den uplést něco krásného? Toužila jsem poznat ji blíž a tak jsem nepohrdla volnou židlí, vedle které každý den háčkuje, a přisedla si.

Jitka si se mnou vyprávěla ráda. Ústa ovládala velmi složitě, ale když jsem poslouchala pozorně, slovům jsem dobře rozuměla. Už po krátké chvíli našeho rozhovoru se mi do hlavy začala vkrádat pochybnost: proč je tato žena ubytována na páté etáži, určené pro seniory s demencí? Další Jitčino vyprávění vše vysvětluje. Jitka, která od narození trpí dětskou mozkovou obrnou, má už pětašedesát let! Ještě jsem se nesetkala s osobou, trpící tímto handicapem, která by se dožila tak vysokého věku.

O Jitku se do dospělosti starala maminka, když zemřela, musela odejít do domova pro seniory. A jestli je u ní diagnostikována demence? Není, přesto obývá páté patro již téměř tři desetiletí. Když sem před sedmadvaceti lety nastupovala, bylo toto poschodí určeno klientům bez demence. Během transformace pak připadlo seniorům s demencí, jenže stěhování by pro Jitku mohlo být po tak dlouhé době velmi náročné. Domov jí proto i na její žádost udělil výjimku. Život se seniory, trpící demencí, si Jitka vybrala sama.

Jitka říká, že je šťastná. Přes své postižení a upoutání na invalidní vozík se naučila mluvit, sama jíst, dokonce i psát a nakonec i háčkovat. Před dvěma lety uvěřila v Boha a nechala se biřmovat. Říká, že člověk musí přijmout všechno tak, jak to je. V domově pro seniory našla své místo, skutečně ho vnímá jako svůj domov. Ráda pobývá se svými spolubydlícími z pátého patra, se seniory trpící demencí, a svou prací dělá radost druhým. Její tvář na chodbě pátého poschodí každý den září úsměvem.

Jitka své krásné háčkované výrobky neprodává, ale vždy věnuje. Dostaly se už i do Německa či Holandska. Také já jsem od ní dostala krásný dárek - naučila mě vážit si každé chvíle, zbytečně si nestěžovat a pokorně přijímat radosti i těžkosti. Při pohledu na tak těžce zkoušenou a přesto silnou, smířenou a pokornou ženu to ani jinak nejde.