CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Individuální přístup ke studentům

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Zahraniční praxe ve více než 40 zemích 4 světadílů

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro kulturní a vzdělávací aktivity

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Netradiční výukové metody

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Socha příběhů - místo setkávání osudů klientů sociální práce

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Prostor pro osobnostní růst

CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Příběh rodiny Horvátovy z Moravy, který nekončí jako v pohádce

V životě to nechodí jako v pohádce, kde jsou jasné a zřetelné hranice mezi dobrem a zlem. Často jsme totiž postaveni před situace, kdy se nerozhodujeme mezi dobrým a zlým, ale mezi špatným a ještě horším. Tak jako v případě moravské rodiny Horvátovy.

Horvátovic příběh bez dobrého konce začíná někdy v roce 2007. Asi deset lidí se mačká v bytě 2+1. Je mezi nimi i paní Horvátová, matka dvouletého Miloše, které se právě narodil další syn Péťa. Opustila ho již v porodnici, ale pak se v ní probudila mateřská láska a pro syna se vrátila. Starat se o něj už ovšem nedovedla. Péťa zanedlouho skončil opět v nemocnici z důvodu značného úbytku na váze a velké dehydratace. V roce 2009 se paní Horvátové narodila holčička Blažena a o rok později další jménem Marie.

Po celou dobu kontrolují rodinu pracovnice Orgánu sociální péče o děti. Horvátovi se často stěhují, ale jejich bytové podmínky jsou vždy nedostačující. Matka nechodí do práce, děti zase k lékaři či do mateřské školy. Když není jejich otec v kriminále, žije s jinými partnerkami. V zápisech z kontrol sociálních pracovnic se opakuje stále totéž: děti jsou zanedbané, špinavé, běhají polonahé a jsou proto často nemocné.

Chvíli to vypadalo na obrat k lepšímu. Matka se přestěhovala do prostorného bytu ke kamarádce Tereze, která ji v domácnosti velmi pomáhala. Zpočátku velká rodina obývala všechny místnosti, které byly vybaveny nábytkem. Jak se ale blížila zima, začalo být zase zle. Nakonec se opět mačkali pouze v jedné místnosti s kamny, v nichž postupně mizel ten nábytek, který se nedařilo prodat. A opět musely sociální pracovnice do zápisů uvádět, že v bytě je odpojena elektřina a že špinavé a nemocné děti žijí ve značné zimě pouze v tričkách. Malý Miloš běhal venku s hnisavou angínou a v mokrých teplácích. Děti neměly jedinou hračku, v koupelně nebyly žádné hygienické potřeby. Jediným jídlem byla hrstka placek.

Sociální pracovnice matce nabídly pomoc azylového domu pro matky s dětmi nebo zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Bezvýsledně. Děti ale v tomto prostředí zůstat nemohly, protože už šlo o jejich zdraví i životy. Paní Horvátová tedy dostala na vybranou: může děti nechat dobrovolně umístit do zařízení pro děti, vyžadující okamžitou pomoc, a pak si je bude moci kdykoliv vyzvednout, až si zajistí dostačující podmínky. V opačném případě o umístění rozhodne soud a pak pro ni nebude lehké si je opět odvézt domů. Matka se dětí vzdát dobrovolně odmítla.

Pak nastalo drama. Ještě tentýž den byly děti na rychlé předběžné opatření matce odebrány. Asistovalo u toho asi pětadvacet příbuzných, kteří lamentovali a plakali, otec se rozčiloval a byl agresivní. A do toho všeho naříkaly děti, které mají na svou mámu silnou citovou vazbu a nikam nechtěly odcházet.

A to je konec příběhu rodiny Horvátovy. Děti jsou nyní v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Mají tu každé svou vlastní postel, svou deku, spoustu hraček, teplo, teplou vodu a hlavně pravidelnou a pořádnou stravu. Ale nemají tu svou matku.

Někdy se opravdu nerozhodujeme mezi dobrým a špatným, ale mezi zlým a ještě horším. Děti teď žijí v dobrých materiálních podmínkách, ale jsou bez rodiny, která jim je nemohla a neuměla sama zařídit.

Protože každý příběh opravdu nekončí jako v pohádce.


Anita Uždilová
listopad 2012