CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Na narozeninovém dortu Lukáše v Banské Bystrici bude už brzy hořet dvacet svíček. Zavře své hnědé oči, ve kterých se skrývá hluboký smutek, a ještě než svíčky sfoukne, bude si něco přát. Možná to, aby těch předchozích dvacet let nenaplněných očekávání, těžkých zvratů, pobytu v dětských domovech a života v útulku a na ulici bez střechy nad hlavou nebylo skutečných.

Lukáš se narodil jako jedno ze sedmnácti dětí romské matce, která žila velmi nespořádaným životem. Její klín se stal útočištěm mnoha cizích mužů, kteří svou vděčnost dávali najevo bitím a psychickým týráním. Nakonec skončila i s malým Lukášem na ulici. Jak by se tady o něj mohla starat? Lukášův osud byl zpečetěn tak jako osudy jeho sourozenců. Čekal ho kojenecký ústav a pak putování po dětských domovech.

V tom prvním to bylo určitě lepší než na ulici, ale procházka růžovou zahradou to nebyla. Lukáš vzpomíná, jak musel každé ráno nahý absolvovat frontu na studenou sprchu, na potupné kontroly zda má suché pyžamko, na tresty šleháním kopřivou. A také na vězení v malém temném kumbálku se starými hračkami nebo na starou paní uklízečku s palicí, která měla za úkol zlobivé děti vyděsit k smrti.

Ze stěhování do dětského domova ve Spišských Vlachách měl strach, ale už brzy zjistil, že tady poprvé našel skutečný domov. Nejkrásnější dny svého života tu prožíval společně s nejlepším kamarádem Alexem. A také se tu seznámil s Lucií, osudovou dívkou svého života. Stala se mu vším, jeho světem, jeho láskou, jeho bezpečím. Když pak z dětského domova odcházel a s Lucií, která začala studovat zdravotní školu, se musel rozloučit, myslel si, že mu pukne srdce. Na důkaz své věčné lásky si slíbili společný život a Lukáš věrně čeká, až Lucie dostuduje svou vysněnou školu a budou moci být zase spolu.

Po odchodu z dětského domova byl Lukáš jako bezmocné ptáče, které vypadlo z hnízda lásky, bezpečí a jistoty. Sice si na něj po jedenácti letech vzpomněla matka, ale už po třech týdnech společného života u ní doma zjistil, že skutečný domov byl ten dětský.

Lukáš se ve svém vyprávění na chvíli zarazí a zavzdychá. Ocitl se sám v novém světě za branami dětského domova, bez zkušeností, rodiny, kamarádů. Začal boj o přežití, plný kompromisů, ústupků a ústrků. Občas nacházel útočiště v útulku pro lidi bez přístřeší, kde na něj ovšem kromě postele číhali lidé, kteří se ho snažili využívat a podrazit. Lukáš je mírumilovné povahy a v podobných situacích je bezbranný. Z útulku odešel, snažil se znovu a marně najít společnou řeč s matkou, opět odcházel... A pak jednou na ulici potkal mladého muže jménem Dušan, který ho přivedl do organizace Úsmev ako dar. Tady našel pomocnou ruku, tady už brzy oslaví své dvacáté narozeniny.

Člověk si nemůže vybrat místo, do kterého se narodí. A přitom právě toto místo do značné míry předurčí jeho život, byť by měl jiné, lepší plány. A tak bude mít určitě i Lukáš při sfoukávání svíček na narozeninovém dortu několik přání. Přání, která nám možná připadají všední a obyčejná, ale pro něj jsou splnitelná pouze v pohádce, ve které nežije. Plamínky naděje zůstanou hořet jen pár okamžiků, než svíčky na narozeninovém dortu opět zhasnou.