CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Paní Cyrila letos oslavila v domově pro seniory v Hranicích osmdesát let života. Života dlouhého, ale také strastiplného. Milníky její životní pouti jsou občas tak bolestivé, že se za nimi nechce ohlížet ani po mnoha letech. Osud paní Cyrily je na míle vzdálen idylickým vyšívaným obrázkům spokojeného života, které se věšely na zeď v obývacích pokojích za první republiky, kdy se narodila. Nebo si myslíte, že by se na ně hodily výjevy z dětského domova, pochovávání dvou manželů a syna, který spáchal sebevraždu?

Narodila se ve Velkém Meziříčí v roce 1932. Otce nikdy poznala, viděla ho pouze na fotografii. Nestála o ni ani maminka, která ji odložila. Malou Cyrilu chvíli vychovávali teta se strýcem, ale protože měli moc práce a nemohli se jí dostatečně věnovat, skončila v dětském domově. Tady žila do třinácti let.

Ve čtrnácti se na Cyrilu usmálo štěstí. Vzali ji k sobě manželé, kteří ji s láskou vychovávali jako vlastní dceru. Noví rodiče vlastnili v Přerově zahradnictví, Cyrila jim často pomáhala a květiny a práci s nimi si natolik oblíbila, že se sama vyučila zahradnicí.

Po vyučení se Cyrila vdala a s mužem měli syna a dcerku. Spokojený život ale netrval příliš dlouho. Manželovi se stala osudnou banální operace křečových žil. Zákrok se lékařům nepovedl a muž paní Cyrily zemřel na pooperační komplikace. Paní Cyrila se po čase znovu vdala, ale štěstí ji nemělo být souzeno ani teď. Ta nejkrutější rána osudu, o které stále není schopna mluvit, ji připravila o dítě. Její jediný syn spáchal sebevraždu. Těžký úděl zdrcené matce chvíli pomáhal nést druhý manžel, ale je to už deset let, co zemřel i on.

Za osmdesátiletou paní Cyrilou do domova seniorů v Hranicích, kde žije už sedmnáct let, občas přijede dcera, vnučka nebo některé z pěti pravnoučat. Zbývající nejbližší se k ní buď nikdy nehlásili, nebo už jsou na pravdě Boží. Paní Cyrila si tady dlouho nemohla zvyknout, teď už je spokojená. Sedí a vyšívá na látku pěkné ornamenty, o které byl její život ochuzen.