CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Toho dne nemilosrdně pražilo a já zdvihl kámen z prašné cesty, jako bych tušil, že na jejím konci, ve vesnici Berwai, poznám příběh holčičky bez úsměvu. Vlastě jsem nic netušil, jen netečně kráčel omráčený sluncem vstříc další vesnici v distriktu Raigád indického státu Maháráštra. Další vesnici kmene kathkaris, jejichž chýše jsou z roští a kravského trusu, další vesnici, kde pobíhají volně kozy a slepice a kde se právě chystá setkání místní ženské svépomocné skupiny, jenž se s pomocí sociálních pracovníků snaží zlepšovat své životní podmínky.

Aarti jsou teprve čtyři roky a společně s dalšími dětmi z vesnice ji každého rána všedního dne vyzvedne školní autobus. Navštěvuje předškolní výuku, kterou bezplatně poskytuje kongregace Bethánských sester. Učí se hlavně angličtinu pomocí jednoduchých říkanek a písniček, které pak s radostí unisono recitují s nezaměnitelnou rytmizací. Batr-fláj, batr-fláj, vejt for a vájl, nou nou nou, aj mast gou fár fár ouej. V červenobílé uniformě je téměř k nerozeznání od ostatních maličkých kluků a holek, pečlivě seřazených v tureckém sedu na koberci. A jako ostatní s červenou kravatou a černou kulatou hlavičkou připomíná Sekorovy mravence.

A přece je s Aarti něco špatně. Když jsem ji poznal, byla plašší než všechna stvoření, které jsem kdy viděl. Byla bledá, malátná a bez života. Nesmála se. Útočiště před svým trápením, které sama neuměla vysvětlit, nacházela zavinutá v sárí své matky

Chudí kathkaris jedí prakticky jen rýži s chilli, proto negramotné rodiče k posílání dětí do školy přesvědčil hlavně fakt, že tam dostanou plnohodnotný oběd. Zjistilo se ale, že Aarti jedení pouze předstírá. Sestře Brigitě zakuňkala, že drží půst. „Aarti, ty ale musíš jíst, jsi ještě malá holčička.“ Nejedla už třetí den, nemohla.

Odvezli jsme ji i s matkou do nemocnice, kde stačilo fonendoskopem poslechnout její srdíčko. Vyčerpání jí obléklo svět do nepřátelských barev a ty zase stupňovaly hrůzu z bezmocnosti. Strašně plakala, když jí odebírali krev, povídání o včeličkách ji nemohlo uklidnit.

Ukázalo se, že Aarti má anemii, podíl hemoglobinu v její krvi je o dvě třetiny nižší než u zdravých dětí. Ihned ji dali infuzi a sdělili sestře, jaké důsledky mohl mít pozdější příjezd. Takhle se ale dá anemie snadno léčit pomocí nutričních diet či léků. Oboje státní nemocnice poskytují lidem se statusem PTG (primitive tribal group) zdarma.

Následující týden jsem už zase Aarti potkal v její vesnici. Byl zrovna Holi, svátek barev, kdy se všichni rozpustile potírají barevným prachem a střílejí po sobě obarvenou vodu z pistolí. Plachost Aartií zůstala, ale culila se a usmívala zpoza své skrýše. Barva se vrátila i jí.

Zdá se, že s dobrou životosprávou bude zase úplně zdravá.

Život v její vesnici je těžký. Aartina dvaadvacetiletá matka Deepali sotva dokončila pátou třídu, když ji rodiče provdali za patnáctiletého Babana. Revathi, starší sestru Aarti, porodila ve svých třinácti letech. „Ztratila při porodu hodně krve, proto teď nemůže pracovat jako ostatní,“ říkají katkharijští. Přesto tato krásná dívka sbírá v lesích dříví na topení co jí síly dovolí. Snop dříví, které nasbírá, prodá za 15 rupií. Společně s výdělkem manžela, který nakládá na korby náklaďáků kameny, nepřesáhne jejich roční příjem 8 tisíc rupií. Mají však na rozdíl od ostatních docela štěstí. Otec rodiny má práci, nepije a jejich manželství se nese v harmonickém duchu. Pro vyjádření lásky však jazyku kmene kathkaris chybí výrazy.

Navzdory předsudkům většinové společnosti, která je považuje často za neandrtálce, nevyhovující státním školám, se lidu kmene kathkaris dostává u Bethánských sester kvalitního a efektivního vzdělání. Tím se zvyšuje pravděpodobnost, že s dalšími a dalšími generacemi budou v komunitě minimalizovány chudoba, nezaměstnanost, alkoholismus, brzké mateřství, podvýživa, dětská práce a špatné zdravotní a hygienické podmínky.

Příběh ustrašené holčičky Aarti má prozatím šťastný konec a nese poselství naděje pro děti v podobných podmínkách. Že se systém pomoci pomalu zdokonaluje, že jednou nebudou muset umírat zapomenuté a vyhladovělé na banální nemoci. Nese také naději, že nepřizpůsobiví kathkaris budou v příštím dějství své historie režírovat vlastní osudy osvobozeni od vrozené bezmocnosti a nespravedlivého chodu věcí. Ostatně kdo ví, jaký to řád vskrytu tepe za vším tím lidským hemžením a osudy spředenými v sebe jako síť napříč světem.