CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Příběh, který mě zaujal, se začal odehrávat 10. června roku 1951 ve městě Valjevo na severu dnešního Srbska. Toho dne se narodila Elena, žena, kterou jsem potkala v romském ghettu Prčajlovice u vesničky Žitkovac nedaleko města Aleksinac. Elena je cikánka, sama se tak označuje a přála si, abych jí tak říkala i já. Je drobná a dívá se na vás mírným pohledem životem zkoušených očí. Až poději pochopíte, proč vypadá starší, než doopravdy je.

A proč píšu právě o ní? I když dokončila jen sedm tříd základní školy, hned při našem prvním setkání mi řekla velmi moudrou větu: „Každý jsme strůjcem svého života, každému Bůh postaví do cesty jiné překážky a je jen na něm, jak se s nimi vyrovná a jak s životem naloží….“ A že jich Eleně postavil do cesty opravdu hodně!

Když jí bylo sedmnáct, znásilnil ji srbský mladík. Za svůj čin nebyl nikdy potrestán. Elen však otěhotněla a v osmnácti letech se jí narodil syn Bojan. A protože ženě s dítětem ubývá nápadníků, zůstala dlouho sama a vdala se až za deset let.

S mužem Ivanem, který není Rom, žili poměrně šťastně, on pracoval v místní fabrice, Elena doma vychovávala syna a tři společné dcery – Tanju, Stanku a Mariu. Rodinná idylka ale skončila v roce 1991. Při pádu bomby na Valjevo zahynul Bojan - její jediný syn, kterého milovala přesto, že byl vzpomínkou na hrůzostrašný večer roku 1968.

Elena už nemohla ve Valjevu zůstat. Všude Bojana viděla, slyšela jeho hlas, cítila jeho přítomnost v každém koutě a neuvěřitelně trpěla. Ivan se už na její trápení nemohl dívat, našel si práci v malé fabrice v Aleksinaci a všichni se tam odstěhovali. Jejich nový byt byl sice malý, ale žilo se jim poměrně dobře.

Trápení Eleně ale ještě skončit nemělo. Její muž Ivan v roce 2001 zemřel a ona zase zůstala na všechno sama. Opět se musela vzchopit a bojovat. Manžel i syn už nebyli mezi živými a všechny tři dcery žily v Německu a v Aleksinacu se objevily jen krátce na pohřbu svého otce. Jenže až do oné události nepracovala, vychovávala své čtyři děti a o ni samotnou se staral muž. Práci hledala, ale nenašla, ve svých padesáti už nikoho nezajímala... Došly jí peníze, neměla na nájem ani na jídlo. Jako neplatičku ji obec vystěhovala do Prčajlovic – extrémně špinavého romského ghetta za městem. Žije tam už pět let v malém domku z překližky, který má skromně, ale čistě zařízený.

Elena si přes to vše nestěžuje. Raduje se z každé maličkosti. Je to žena, která se smířila se svým osudem, jenž by mnohé srazil nenávratně na zem. Ona se však zvedla a jde vzpřímeně vstříc novým dnům.

Vždyť přece ví, že „každý jsme strůjcem svého života..“