CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

V centru odlehlé části Gyumri, hlavního města západoarménského regionu Shirak, vcházím pootevřenou brankou z hřebíky stlučeného rezivého plechu a procházím úzkou uličkou napříč nevelkým dvorkem, zaskládaným starými věcmi – přesně takovými, které lidé střádají polovinu svého života pro případ, že by se někdy hodily. Z tmavých koutů na mě zpoza harampádí hledí desítky zelených oček. Jsou všude, stejně pak i v malém domiku s litinovými kamny uprostřed průchozí kuchyně, kde je bezmála takové chladno jako venku. „Barev dzes,“ zdravím shrbenou bělovlasou stařenku hladící odrostlé kotě.

Paní Varsik se v Gyumri narodila před devadesáti lety a prožila tu celý svůj život. O svém dětství příliš nechce povídat, jen se svěří, že byla už jako sedmnáctiletá nucena nastoupit do práce, která určitě nebyla procházkou růžovým sadem. Více než padesát let byla zdravotní sestrou v jedné ze zdejších státních poliklinik.

Zrovna nejjednodušší nebyl ani její rodinný život. Podle arménských tradic žila v krásném velkém domě pokojným životem nikdy neprovdané zbožné ženy společně se svými rodiči a starším bratrem. Nikdo z nich už dnes není naživu. Bratr byl povolán na vojnu během dlouhotrvajícího sporu o Náhorní Karabach. Po čase přišla zdrcující zpráva, že ve válce padl. Během několika následujících let zemřeli i oba rodiče. Paní Varsik zůstala sama. Naštěstí udržovala přátelské vztahy s lidmi ze sousedství, kteří jí nikdy neváhali s čímkoliv pomoci.

V roce 1988 však přišel další otřes, tentokrát doslovný. Během silného zemětřesení přišla paní Varsik o střechu nad hlavou, o domov, o všechny vzpomínky. Stejně jako tisíce dalších lidí, kterým zemětřesení vzalo vše, i ona s pomocí sousedů vybudovala malý domik, v němž přežívá ve společnosti desítek koček do dnešních dní.

Paní Varsik, vinou artritidy těžce pohyblivá, téměř ohluchla. A ačkoliv by se mohlo zdát, že ji všechny rány osudu a stáří zlomí, za pomoci blízkých a také pracovníků z arménské Charity, kteří ji navštěvují již dvanáct let, neztratila životní optimismus a víru. Jak je to možné, po tolika bolestných zkušenostech? „Protože věřím, že mě Bůh miluje… Posílá ke mně hodné mladé lidi, právě jako jste vy, z daleké ciziny! Z Česka, Itálie, Ameriky… Nikdy jsem nezůstala úplně sama, stále mě někdo navštěvuje, někdo mi pomáhá,“ vypráví paní Varsik.

Co je větším důkazem toho, že všechno naše snažení, naše práce a přesvědčení mají hodnotu a smysl? Co jiného, než tato upřímná slova a radostný úsměv? Dokud pro lidi, jako je paní Varsik, má život smysl, má smysl i naše práce.