CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

„Pasmatri ety fatagrafie,“ říká mi s posmutnělým výrazem ve tváři. Dvě zažloutlé fotografie jsou to jediné, co zachránil, když se mu v sedmi minutách zřítil celý dům a spolu s ním i celý život. Je to už dvacet tři let. Dvacet tři dlouhých, ztýraných, černých let. Na jedné z fotek ho poznávám, mladíka přibližně v mých letech. On, urostlý Hovanes v plné síle, jeho žena, čarokrásná Arpine s obrovskýma hlubokýma očima, a jedna z jeho dcer. Hovanes měl tři děti, ženu, vlastní byt v dobře prosperujícím městě, k tomu řádné zaměstnání. Bylo mu šestadvacet a život nabíral ten správný směr...

Bylo 7. prosince 1988, hodiny ukazovaly přesně 11:41, když se to všechno proměnilo v hromadu suti, prachu a bolesti. Toho zimního dopoledne udeřilo zemětřesení o síle více než 7 stupňů Richterovy škály a proměnilo město Gyumri spolu s částí Arménie v pohřebiště, uprchlický tábor, místo, kde není pomoci, místo, kde už se neužívá slovo naděje. Stejně jako statisíce dalších i Hovanes bojoval o holý život. Byl vážně zraněn, utrpěl poranění mozku, nohou i rukou. Následky si nese dodnes. Horší než fyzická bolest však bylo zjištění, že přišel o celou svou rodinu, o lásku, o budoucnost...

Dnes žije Hovanes sám v plechovém domiku. Ačkoli od zemětřesení trpí mnoha onemocněními, stará se o sebe sám, sám si vaří, uklízí, sám se vypořádává se svými stíny a bolestmi. Pracovat není schopen a arménský systém sociálního zabezpečení je ve stavu doslova havarijním, nemůže si proto dovolit lepší živobytí než domik připomínající kolotočářskou maringotku. V něm má jednu místnost, chodbu, která je zároveň kuchyní, a toaletu. Přes to všechno jsem se ale v jeho domově cítila dobře a bezpečně. S teplem mu nejen v této letošní extrémní zimě pomáhá Caritas Gyumri, která Hovanesovi kromě placení účtů za plyn poskytuje také zdravotní péči a potravinovou pomoc.

Lidí s osudy, jako je ten Hovanesův, můžete v ulicích Gyumri potkat na každém kroku několik. Každý někoho ztratil, mnoho z nich žije v nedůstojných podmínkách, většina nevidí cestu z bídy ven. Ačkoli je to už třiadvacet let, město si nese šrámy jako jizvy na těle vojáka z přední linie. Přesto se se mnou Hovanes rozloučil větou „Děvuška, ty znaješ, Bog jest.“