CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Pronikavé oči Mandy prozrazují, že tato čtyřicetiletá žena z indického městečka Pune měla kdysi mnoho nadějných snů o tom, co ji v životě čeká. Z jejího obličeje ale poznáte, jaká byla skutečnost: bití, smrt blízkých, chudoba a hlad.

Manda Pandit dokončila pouze první třídu základní školy, její rodiče bylí chudí a tak musela vydělávat, aby přispěla do rodinného rozpočtu. Chudoba byla také důvodem jejího brzkého sňatku. Po svatbě se přestěhovala k rodičům manžela. Tady jí začalo peklo.

Celou rodinu řídila jako generál tchýně, která na Mandě stále vyhledávala nedostatky, často jí ani nedala najíst a štvala proti ní i svého syna, alkoholika, který ji při každé příležitosti bil. „Tolerovala jsem to, protože jsem byla hloupá, kdyby mi tohle peklo dělali teď, už bych to nedovolila,“ vzpomíná dnes Manda, která čerpala radost a sílu k životu ze třech dcer, které se ji v manželství narodily.

Před deseti lety její manžel onemocněl rakovinou hrdla. Ortel, který Manda vyslechla ve státní nemocnici, byl neúprosný: nemoc není léčitelná. Manda se ale nehodlala vzdát a s mužem odešla do soukromé nemocnice. Ano, pomůžeme vám, řekl jí y lékař, ale léčba vás přijde na 80 tisíc indických rupií, před jejím započetím si navíc musíte zaplatit za dalších 20 tisíc rupií rentgenové vyšetření.

Tolik peněz Manda neměla. Ale přihodil se malý zázrak. Když stála před nemocnicí a zoufale plakala, přistoupil k ní neznámý mladý muž a zeptal se jí na důvod jejího nářku. Jaké bylo její překvapení, když pak neznámý mladík manželovi rentgenové vyšetření zaplatil! Celý další měsíc Mandin manžel strávil ve vládní nemocnici a ona byla s ním, aby ho podpořila. Po měsíci od vyřčení diagnózy zemřel.

Matka třech dcer a samoživitelka to má v Indii velmi těžké. Mandě nepomůže ani jeden z pěti sourozenců, kteří se s ní nestýkají, a tak zůstává na vše sama. Pracuje jako zametačka silnic. Každé den vstává se čtyři hodiny ráno a do práce jde o hladu dvě hodiny pěšky. Na autobus ani na snídani nemá peníze. Vydělává dva a půl tisíce rupií měsíčně a platit musí nájem, elektřinu, uniformy a učebnice pro dcery. Ta nejstarší už se vdala, ale dvě mladší chodí stále do školy a Manda sní o tom, že dokončí dvanáctou třídu a postaví se na vlastní nohy.

Mandiným největším problémem je nedostatek peněz. Na svatbu nejstarší dcery si vzala půjčku a není schopná ji splácet. Organizace H.O.P.E., která v Indii pomáhá dětem a neúplným rodinám nahradit domov, Mandu měsíčně podporuje dávkami pšenice. Bez této pomoci by Manda a její dcery nemohly jíst dvakrát denně, ale pouze jednou. Sestra Noelinne z organizace H.O.P.E má navíc pro Mandiny živé oči slabost a občas jí vypomůže i se splácením dluhů.

Manda ví, že dobré skutky se mají oplácet. Když se jednou procházela po nemocniční chodbě, spatřila plačící starou ženu. Dala se s ní do řeči a zjistila, že stařenku právě propustili z nemocnice, ale nemá peníze na to, aby se dostala do své vesnice. Manda si vzpomněla na neznámého dobrodince, který kdysi pomohl jí samotné, nelenila, obešla nemocnici a peníze na cestu domů pro stařenku vyžebrala.

Pro sebe už ale Manda nic nechce. „Moje sny jsou pryč, jsem příliš stará a zbytečná,“ říká smutně. Všechnu naději vkládá do dcer. „Modlím se k Bohu, abych měla dostatek síly je vychovat, protože kdybych zemřela, co by s nimi bylo,“ strachuje se Manda. Moc bych si přála, aby se jí toto přání splnilo. A také aby její oči rozzářil alespoň malý sen, který by patřil právě jen a jen jí samotné.